Vlaďka, Světla a Jaruška u rodiny Hauckových
Paní Barbara nás odvezla do vesničky sousedící s Freiburgem.
Cestou jsme se dozvěděly, že má 2 dcery a 1 syna. Starší dcera, která hraje na harfu momentálně pobývá v Chile, mladší pracuje v nemocnici v Mníšku pod Alpou. Syn pobýval na studiích i v Praze a snažil se naučit česky
Rodina bydlí v řadovém domku s pěknou zimní zahradou, kde jsme také trávily příjemné chvíle s manžely Hauckovými a jejich mladší dcerou při konverzaci spojené s výborným jídlem a pitím.
Protože paní hostitelka měla v pátek v místním sboru zkoušku, využily jsme příležitosti a části zkoušky jsme se zúčastnily. Byla to pro nás zajímavá zkušenost, protože sbormistr byl profesionál a tak sboristé strávili první půlhodinu dýcháním a rozezpíváváním. Musím se přiznat, že jsme pak po první písni odešly, protože jsme byly unaveny a lákalo nás se projít po celodenním popojíždění a shlédnout alespoň na chvíli okolní domky a zalesněný Schwarzwald.
Paní domu nás ubytovala v podkroví, odkud jsme měly výhled na čapí rodinu bydlící toho času na hnízdě umístěném na věži místního evangelického kostela.
Co nás také zaujalo bylo nezvyklé umístění knih a to poměrně velkého počtu v koupelně.
To, co nás ale nejvíce porazilo, bylo shlédnutí mapy světa se zapíchanými špendlíky, značícími místa, kde členové rodiny nějaký čas pobývali a tak jsme zjistily, že kromě Austrálie, Grónska a pólů navštívili všechny světadíly. Tož jsem si pomyslela, jací jsme to peciválové a že naše měna kupodivu stále nepatří mezi ty nejtvrdší.
Večer před naším odjezdem nám ukázali pamětní knihu se zápisy návštěv z celého světa, fotky ze svatební cesty do Čech a jiných rodinných událostí. A tak jsme se dozvěděly, že paní pochází z České Lípy a pan domácí z česko-polského pomezí, takže jejich předkové byli vyhnanci. Do knihy jsem jim napsala slova díků za přátelství a pozornost, kterou nám věnovali.
Na závěr bych chtěla jenom dodat, že tento pobyt v německé rodině byl pro mě velkou zkušeností a radostí díky seznámení se s lidmi s čistou duší a otevřeným srdcem a i když to zní trochu pateticky, tak to tak cítím.
Vlaďka
Bydlely jsme u velice příjemných lidí. Paní byla hrozně povídavá – nerozuměla jsem ani slovo. Ale holky rozuměly a tak debatily a já pochytávala jen tak nějaká slova. Velký zážitek jsme měly hned v pátek, když nás ta paní u které jsme bydlely pozvala na jejich zkoušku. To bylo něco. Hrozně mě fascinovalo jak to probíhalo. Věnovali dlouhý čas hlasovým a dechovým cvičením a uvolnění a teprve pak zpívali.
V rodině, u které jsme bydlely, měli tři už velké děti co už jsou někde po světě – krom nejmladší dcery, která s nimi bydlela. Žili v řadovém rodinném domku ve vesnici asi 7 km od Freiburgu. Spaly jsme v podkroví a tam, když člověk otevřel v koupelně střešní okno viděl přímo před sebou komín s čapím hnízdem – tak jsem každé ráno zdravila čápa. Bylo to takové typické německé městečko – všude uklizeno, pořádek.
Staraly se o nás báječně – plejáda jídel. A třeba v sobotu, když jsme se v sobotu poměrně pozdě vrátily ze společného večera, chtěli se s námi ještě družit a tak jsme si povídaly a nakonec šli spát asi až v jednu hodinu. Holky s nima ještě popíjely – já tedy ne. Byla jsem tam s Vlaďkou a Jarkou.
Světla