Vlastin, Petr, Patrik
Freiburg 2006
Spací team: Petr, Patrik, Vlastin
Naše skupina našla azyl na studentských kolejích u člověka jménem Radek Urbanek. Musím se přiznat, že jsem měl značné obavy z překonání jazykové bariéry. Přeci jenom německy prakticky neumím a mluvit anglicky celý večer s neznámým člověkem o počasí nebyl můj šálek kávy.
Nicméně tato bariéra byla překonána velice rychle.
Radek se jmenuje Urbánek, je to český student z Hustopeče u Brna. To je něco. Hned jsme si padli do oka. Tedy on nám (mně) aby to nevyznělo moc sebestředně. Radek se nás zeptal, jestli k němu chceme jít pěšky nebo sockou, protože nemá auto. Zeptali jsme se, jak je to daleko a on řekl že 10 minut chůze nebo zhruba 500 metrů. Jsme chlapi, tak jsme samosebou zvolili variantu pěší chůze. I s bagáží. No ukázalo se záhy, že Radkův odhad je mimořádně špatný, po dvou kilometrech už jsme zcela propocení prosili o pomoc všechny svaté.
Na večer prvního dne byla naplánovaná společná akce v jakési restauračce. Těšili jsme se upřímně. Cestou do toho Pipibaru (možná ale, že se jmenoval úplně jinak) jsme vyzvedli Radkovu kamarádku, tedy lépe řečeno velice dobrou přítelkyni, vlastně holku, co s ní chodí, Lucku. Ukázalo se nicméně po pěší túře z koleje do hospody, že účast je minimální. Vlastně tam byl jen Jura a Milan se svými spolubydlícími. A ta milá Kubánka Dorotka (doufám, že se tak jmenovala!)… (pozn. ono asi nebylo oficiálně nic plánováno). Vypili jsme něco Freiburger Pilsner a my otrlí se vrátili na kolej ještě přes nějaký bar v menze, kde zase pro změnu dělá barmana ten fajn kluk, co jezdí na kole z roku 1942.
Radek s Luckou nám přichystali po oba dny super snídaně, na které např. já nejsem zvyklý. K dispozici je všechno, co se dá jíst. Sýry, salámy, šunka, lososí šunka, rajčata, papriky, vejce, paštiky a pomazánky, opravdu nádhera. Nemohl jsem se po snídani moc hýbat.
Ze zpívání z obou dní mám super zážitek. Ještě jsem nezažil potlesk ve stoje.  Akorát v neděli jsme se nechali možná zbytečně vystrkat těma prďolama v sakách a kravatách. Ti lidé chtěli poslouchat nás!
Jinak sdílím názor Bruna, že náš autobus byl cestou tam příliš tichý. Na to, kdo v něm seděl. Na to že jsou to všechno skvělí zpěváci, chrámový sbor. Teprve zpátky to „trochu ožilo“ a musím říci, že mě cesta zpět utekla ani nevím jak.
Díky všem za úchvatný a neopakovatelný zážitek!
Vlastin