Petr a Laco
Čau, Františku!
Tak tady je moje troška do mlýna:
Do Freiburgu samotného jsme dorazili celkem odpočati, protože ačkoliv přes zavřené oči jsem to nemohl tak moc kontrolovat, většina z nás se dospala na v autobusu. Vystoupili jsme na "Karláku" - jak jsem si počeštil zdejší Karlsplatz. Tady už jsem věděl, že nás (to znamená mě a Laco Sokola) ubytují manželé Birgit a Michael Walterovi. S batůžkem na zádech a sportovní taškou přes rameno jsem zjistil, že pro nás přišla drobnější, leč velmi vitální žena intelektuálního vzhledu a dovedla nás ke svému Citroenu Berlingo, kam jsme se pohodlně naskládali. Cestou jsem se dozvěděl, že její bydliště není přímo centrum Freiburgu, ale spíš městečko kousek odsud. Jak později vyplynulo z hovoru, byl ten kousek asi 15-20 km. Birgit se ukázala být dobrou průvodkyní, takže jsme se dozvěděli, jak se jmenuje který kopec v okolí, a že se v okolí všude pěstuje víno (což bylo na pohled zřejmé) a chřest (což už tak zřejmé nebylo).
Už během cesty jsem zjistil, že němčinu si sice v hrubých rysech pamatuji, ale mnohem rychleji mi naskakují anglická slovíčka, takže místy musel být můj projev pro rodilou mluvčí docela komický na poslech. Nicméně jsme pilně konverzovali, takže Laco se moc ke slovu nedostal. Asi mu to moc nevadilo, protože německá konverzace nepatří mezi jeho silné stránky.
Na místě nás Birgit provedla bytem a ukázala naše pokojíčky. K večeři jsme dostali místní specialitu - steak s kořením a velkou placku na pánvi s chřestem, to celé zalité žlutou (asi sýrovou) omáčkou a k tomu skvělé místní bílé víno.
Během příprav a večeře nám z CD hrála z CD Capella Istropolitana Händelova Mesiáše, zatímco jsme si domlouvali program na večer. Měli jsme na vybranou jít si lehnout (to se nám nechtělo, byli jsme dobře vyspalí z autobusu), nebo zajet do Freiburgu (což jsme nezvolili vzhledem k tomu, že nás tam čekala druhý den prohlídka města), takže jsme nakonec jeli do Staufen - nedalekého historického městečka, odkud si měl Mefisto vzít za četné protislužby duši pana Dr. Fausta. Během cesty jsem oceňoval nejen malebný ráz krajiny, ale i pohádkově znějící pomístní názvy - údolí Hexental, vinohrad (víno z něj jsme měli k večeři) z ulice "im Himmelreich" a četné další.
Ve Staufen jsme pro začátek navštívili hrad. Už z dálky bylo patrné, že být feudál, nepostavím ho jinde - klasická tufová homole s hradem nahoře - nejdříve tušeným, z bližšího pohledu pak i dobře zřetelným. Na kopci jsme si přečetli, že už Římanům se kopec tak zalíbil, že tam měli strážní věž (nemyslím ten jehovistický plátek). Pak něco fakt z historie hradu, a samozřejmě nezbytný popis základních črt Faustova pohnutého příběhu.
Výhled do krajiny byl krásný, i když už se stmívalo. Vrchní patro věže bylo důkladně restaurováno betonem, takže žádná veselá pointa ve stylu :"spadl jsem a zabil se" tady nebude. Při zpáteční cestě jsme potkali několik mopedů s místní omladinou, která zřejmě na hradě pořádala nějaký běžný neformální sraz. Ve městečku samotném jsme oběhli několik památných domů a také jsem si zde povšiml klasických umělých vodních kanálků, typických i pro historické centrum Freiburgu. Na stěně hospody U Lva jsme se dočetli opět základ tklivého Faustova příběhu (byť všem slovům jsem nerozuměl - byla to staroněmčina) a tuším že opět zde byla nezbytná zmínka o tom, že tady vyletěl stropem. I vzpomněli jsme Karlova náměstí v Praze, kde stojí také Faustův dům. Zahnuli jsme doprava, kde nám Birgit sdělila, že toto je nejvyhlášenější cukrárna v celém Staufen. Po opravdu vydatné večeři jsem namítl, že cukrárnu bych pro dnešek rozhodně vynechal. Načež jsem se dozvěděl, že je stejně zavřená (což mi ovšem ani trochu nevadilo). Při návratu nám Birgit ukázala stanoviště místního autobusu a dost podrobně popsala systém nákupu bodové karty. Doma nás navíc vybavila jízdním řádem (mapu Freiburgu už jsme měli), takže žádný problém. Ona sama vystartovala do práce už celkem brzy ráno (to ostatně i druhý den) a my jsme si samostatně připravili kafe a obsloužili se při snídani.
Měl jsem docela dost času si prohlédnout vybavení bytu. Bylo znát, že zde bydlí zcestovalí intelektuálové. Všude domorodé suvenýry z Afriky, Austrálie, výstřižky článků, Michaelova bedna, plná článků ohledně vývoje situace v Íránu, kam se chystají brzy opět vypravit a u lednice na zdi pravá černočervená Sandinovská vlajka z Nikaraguy:-) O to víc potěší, že Birgit shledávala nesmírně romantickým, že ji Michael požádal o ruku přímo v Praze na Karlově mostě. No jen považte, ona fungovala jako dobrovolnice třeba v jižním Súdánu, oba cestovali po všech kontinentech (možná kromě Antarktidy, ale kdo ví, třeba tam byli taky - moc bych se nedivil...). Zkrátka celý svět prošli a Praha jim z toho všeho připadala ohromně romantická - co můžeme jako Češi chtít víc? Snad jako echtovní Plzeňácí bychom tu scénu raději viděli na Saském mostě, ale už s tím Karlovým je to slušný maximalismus :-)
Knihovna a zásobárna CD hodně rozsáhlá, byť vesměs poměrně neokázalá. Všude kolem příjemně zabydleno, což člověku dodá příjemně domácký pocit.
Pak jsme se vypravili na bus. Cesta tam proběhla celkem hladce, snad jen šofér odmítl můj pokus zaplatit mu 100 eurovkou, že prý takhle velké nebere (vzhledem k ceně kartičky na 4 jízdy 11 Eur mi to zase nepřipadal až tak velký peníz a navíc jinak jsem měl jen až příliš drobné mince). Takže jsem zaťal pomyslnou sekeru u Laca, který měl drobnější.
Autobus nás dopravil na tramvaj číslo 3 a tramvaj do centra. Protože do plánovaného srazu chyběla skoro hodina (do reálného hodina a půl), prošli jsme si centrum a Laco koupil pro naše hostitele kytku (zatímco já jsem již předal z Čech importovanou Dolskou hořkou medovinu). Ocenil jsem rázovitost místní katedrály a originalitu zejména některých chrličů (gotické chrliče miluji, zejména od té doby, co jsem jich viděl hezkou řádku ve Francii), zkontroloval ceny místních trhovců a zadní portál Münsteru, když jsem spatřil první povědomé tváře toho dne - bratry Hladíky.
Dál už to účastníci zájezdu znají až do večerního rozchodu od autobusu.
Odsud jsme došli na tramvaj č.3, která nás dovezla na zastávku, do které právě v tuto chvíli vjel autobus. Návaznost opravdu propracovaná, ne jako u nás, kde by člověk čekal hodinu na další autobus, respektive v tuto hodinu by čekal nejspíš do rána. Ostatně srovnání Plzně s Freiburgem je myslím na místě, jejich velikost je dost podobná.
V autobusu se velmi zalíbilo mému mobilu, který zde zůstal, ačkoliv já jsem vystoupil. Asi po 200 metrech chůze jsem zaregistroval jeho absenci a prošel jsem si zpátky trasu k zastávce.
Domácí nás už čekali, možná nás čekali už dřív. Nicméně bychom s tím těžko něco udělali, hudební večer v budově Ackermann gemeinde byl dlouhý přiměřeně a rozvoz jednotný. Tak jsem jen nahlásil popis mobilu, sepsal kontakty na mě a šlo se spát. Ostatně Birgit ráno opět brzy vstávala do práce (jako porodní asistentka má služby bez ohledu na víkendy) a Michael nás odvezl i s bagáží do Freiburgu. Během cesty jsme probrali, že pořádá pásmo českých filmů pro děti, což dokumentoval DVDčky s pohádkami Tři oříšky pro Popelku a Millerovým Krtkem. Ještě jedno DVD měl, ale to už si opravdu nevzpomenu, co to bylo. Také Blízký východ jsme probrali (Židé a Palestinci, Írán a Ahmadínežád, Saddám a další známé figurky). Také mi vyprávěl, jak měl jednou veliký problém s celníky, když mu našli jednu nožičku čabajky a pivo. Říkáte si asi, ve které barbarské zemi to mohlo být? Že by Afghánistán, Angola nebo snad Súdán? Ale kdepak, byla to Československá socialistická republika v době glasnosti a pěrestrojky :-) Hezky se s Michaelem povídalo, jenže cesta byla příliš krátká a sotva jsem se dostal do slušné konverzační formy, byli jsme na místě.
No a dál už to zase znáte...
Tak snad jen dodatek - dnes ráno mi přišel e-mail od Birgit. Stálo v něm, že mobil se našel a dopravní podniky chtějí podrobnější popis, aby bylo zřejmé, že je to on. A Michaelovi se naše nedělní zpívání moc líbilo.
A jak to s mobilem nakonec dopadlo? Mobil si po noci strávené v autobusu a kdoví kde vzpomněl na dobré vychování a rozhodl se vrátit ke svému majiteli (jinak si to nelze vysvětlit, protože přece nemohou existovat lidé, kteří by ho našli a pak jen tak čestně vrátili...). Přes Birgit vyhledal Doroteu a nechal se od Brigity přivést na slavnost svěcení oltáře v Plzni. O svém nočním excesu ve Freiburgu zatvrzele mlčí.