Růženka a Šimon
Jak jsme se tak blížili k Freiburgu, Růženka byla stále zamlklejší a pořád víc se obávala, jací ti naši hostitelé budou a hlavně jak se s nimi dorozumí. Trošku si oddechla, ale opravdu jenom trošku, když jsme byli přiděleni společně k nějaké paní Christine.
Na místo jsme dorazili trochu s předstihem a tak se hostitelé našeho zájezdu teprve scházeli. Zatímco jsme čekali, až si pro nás paní Christine přijede, uslyšeli jsme kousek opodál krásnou moravskou češtinu nějakého studentského páru. Abych trošičku rozehnal Růženčinu stoupající nervozitu, dali jsme se do řeči. Byli to moc příjemní lidé a tak nám čas čekání příjemně plynul. Sympatie byly asi vzájemné, protože asi tak po 20 minutách jeden z nich poznamenal, že by se nám měli představit, abychom se nebavili tak anonymně. Jaký byl náš úžas, když se ukázalo, že je to ta naše „paní Christine“ s manželem.
Bydleli v malém ale moc hezky a účelně zařízeném bytečku asi půlhodinky pěší chůze od centra. Měli úžasnou radost z typicky českých komodit, které jsme sebou přivezli a ještě větší radost z možnosti popovídat si s krajany. Po večeři jsme se byli projít po městě a během procházky i po ní se dlouho a dlouho do noci povídalo a povídalo.
Když si představím, že bych měl přeložit byť jenom zlomek toho, co všechno Růženka s Kristýnkou probraly, myslím, že bych měl ještě teď namožený jazyk ….
Šimon I

Jak asi víte, jsme s Růženkou členy katedrální scholy. Možná už ale nevíte, že se před nedělní mší svatou v katedrále zúčastňujeme pravidelně také evangelických bohoslužeb v kostele u nádraží Jižní předměstí, kde jsem vyrostl.
Pozvání k účasti na zájezdu pořádaným Redemptoristickou scholou nám udělalo velkou radost – Růženka už dříve vyzkoušela, že jste dobrá parta a pro mne byla společná akce tak trochu vzpomínka na staré časy – dobré vztahy muzikantů z různých plzeňských kostelů mají totiž dlouhou tradici. Poprvé jsem byl s tatínkem na kůru vašeho kostela před více než 40 lety a množství společných akcí s panem Benýškem, Juliusem a dalšími se nedá ani spočítat.
Dalším motivem k účasti byla pro mne také skutečnost, že šlo o akci pořádanou Ackermann-Gemeinde. Nesmírně si totiž vážím každého, kdo přispívá k poctivému vyrovnání s naší společnou českoněmeckou minulostí a tato organizace si úctu opravdu zaslouží.
Už dlouho před zájezdem se Růženka moc těšila. Když se pak ale přiblížil odjezd, začala si dělat starosti s tím, jak jen to dopadne s domluvou u našich hostitelů. Čím víc se pak autobus blížil k Freiburgu, tím víc byla zamlklejší a pořád stáčela hovor na to, jací ti hostitelé budou a hlavně jak se s nimi dorozumí. Trošku si oddechla, ale opravdu jenom trošku, když jsme byli přiděleni na ubytování společně k nějaké paní Christine.
Na místo jsme dorazili trochu s předstihem a tak se hostitelé našeho zájezdu teprve scházeli. Zatímco jsme čekali, až si pro nás paní Christine přijede, uslyšeli jsme kousek opodál krásnou moravskou češtinu nějakého studentského páru. Abych trošičku rozehnal Růženčinu stoupající nervozitu, dali jsme se do řeči. Byli to moc příjemní lidé a tak nám čas čekání příjemně plynul. Sympatie byly asi vzájemné, protože asi tak po 20 minutách jeden z nich poznamenal, že by se nám měli představit, abychom se nebavili tak anonymně. Jaký byl náš úžas, když se ukázalo, že je to ta naše „paní Christine“ s manželem.
Bydleli v malém ale moc hezky a účelně zařízeném bytečku asi půlhodinky pěší chůze od centra. Měli úžasnou radost z typicky českých komodit, které jsme sebou přivezli a ještě větší radost z možnosti popovídat si s krajany. Po večeři jsme se byli projít po městě a během procházky i po ní se dlouho a dlouho do noci povídalo a povídalo.
Když si představím, že bych měl přeložit byť jenom zlomek toho, co všechno Růženka s Kristýnkou probraly, myslím, že bych měl ještě teď namožený jazyk ….
Ačkoli je Freiburg a vlastně celý Schwarzwald turisticky velice krásný, nejkrásnější pro nás přesto bylo milé přijetí a společné muzicírování během celého zájezdu.
Šimon II