Eda & Jura a Milan
Ve Freiburgu jsme byli ubytováni společně s Milanem a Jirkou u sympatického mladíka "Hartiho". Ten svým vzezřením popíral běžně uznávanou představu "typického Němce", díky svým dobrým kamarádům z Čech a konečně i díky své přítelkyni Dorote velmi dobře rozuměl česky, což usnadnilo konverzaci. Ostatně pro většinu účastníku zájezdu bylo příjemně překvapivé, jak často bylo lze zaslechnout češtinu v řadách našich hostitelů. Harti nás odvezl postarším mercedesem do svého apartmá, které nám přenechal k uzívaní po následující dva dny. Po kratší konverzaci vedené v česko-německo-angličtině na rozličná témata od muziky, přes Hardiho české kamarády, až po ekologické aktivity freiburského zastupitelstva nám popřál pěkný pobyt a na svém solidním bicyklu švýcarské policie z r. 1942 se vzdálil za svou prací (je zaměstnán v jisté studentské organizaci při tamní univerzitě).
Veronika, Hartiho sousedka pocházející ze Sušice a studující na freiburské univerzitě humanitní obor, nám připravila vynikající večeři, nad níž se vedla konverzace opět - jak jinak - v naší mateřštině. Podobně tomu bylo i po zbytek večera, stráveném v místní hospůdce, kde jsme poznali další z našich freiburských přátel plynule hovořících česky, byli to nefalšovaní "Moraváci".
Krásným zážitkem zájezdu bylo zcela nepochybně historické centrum Freiburgu, užasná katedrála, atmosféra obou našich vystoupeni, celkově příjemná nálada a velmi milá a upřímná pohostinnost freiburských.
Eda

Docela jsme se těšili, jak jsme na to vyzráli. Měli jsme bydlet o hlavní organizátorky Dorothy, která studovala bohemistiku a tudíž by byla konverzace zcela bez problému. Ale – bylo to úplně jinak. K autobusu přišel týpek zcela netradičního vzhledu s jednou dívkou a nebyla to Dorothy. Hardy a Veronika (jak se představili) nás a Edu nabalili do obstarožního, zakouřeného a trošku použitého Mercedesu a …. a promluvili česky. Veronika naprosto čistě a plynně, Hardy s přízvukem, lámavě ale o to roztomileji. Během jízdy nás lehce poinformovali o Freiburgu, ale na vysvětlení jejich znalosti češtiny jsme si ještě museli počkat.
Přijeli jsme k paneláčku, kde bylo všechno malé. Bylo to asi 30 minut chůze od centra. Vyšli jsme až do podkrovního bytu 1+0 a zírali. Útulný byteček svobodného intelektuála muzikanta a exota současně. Podle Veroniky Hardy měsíc uklízel, aby se tam dalo žít.
Uvítání zařídila dobrá švábská slivovice. Milan předal dar (Fernet – zabalený do neprůhledného papíru) a Hardy poprvé zabodoval – přebral láhev a po hmatu usoudil „á tho bu de Fernet – znáám“ a ukázal, že už jednu lahvinku má. Eda vytáhl zabalenou Becherovku a na tu ani Hardy nemusel sahat – znal. Pak sáhl do kuchyňské linky, vytáhl „petku“ Kofoly a prohlásil „nej lepčí coca cola na svete“. No - získal si nás.
Pracuje na univerzitě a stará se o kulturní vyžití studentů a zajišťuje pro ně nějaké administrativní záležitosti.
Kdysi chodil s holkou z Čech (teď kamarádí s Dorothy) a žil tři měsíce v Brně. Studoval s nějakými Čechy jeden semestr ve Würzburgu. Z jeho čtyř největších kamarádů jsou dva Češi (jeden z nich byl číslo jedna na brněnské kandidátce Zelených). Hraje také s českou kapelou Lesní zvěř.
Povídal, že má hodně práce, nebude doma, a jeho byteček včetně stovek CD (z toho asi 20 českých – Plastici, Rok ďábla atp.) je nám tedy plně k dispozici. Jídlo máme v lednici a nebo co najdeme. Našli jsme chleba, máslo, marmeládu od Veroničiny babičky, 4 pytlíčky čaje a 20 piv (bylo toho tam o trochu víc, ale nechtěli jsme ho vyjíst). Páteční večeře byla ovšem u Veroniky, která bydlela o dvě patra níže. Byteček to byl podobný, zcela jinak upravený – byla poznat dívčí ruka. Slovo dalo slovo a z Veroniky byla studentka na Freiburgské univerzitě, která jinak pochází – světe drž se – ze Sušice. Toníka neznala, ale rodiče ho prý znát určitě budou (no jo – už jsme holt jiná generace).
Ještě před tím, než Hardy zmizel (do práce), nechal vzkaz, že večer má být posezení (mysleli jsme ,že všech) v hospůdce – PapalapaPub (nebo jenom PapalaPub – už nevím). Když jsme tam dorazili (Milan, Eda a Jura), čekala tam jen Dorothy. Pivo bylo dobré, hovor – česky – pohodový. Po chvíli dorazila ještě skupina tvořená Vlastinem, Patrikem, Petrem a jejich ubytovatelem Radkem (z Hustopeče, který ve Freiburgu studuje vysokou lesnickou). Ten si jako doprovod přivedl svoji dívku (Hanačka, dcera řezníka), která pracovala u Shimana jako zástupce pro Česko a Švýcarsko. Celá společnost se – opět česky – celý večer výborně bavila. No někteří pak na závěr jedno pivo (prý 14-ti stupňové) v ceně 2,90 násobili sedmi.
A ještě dvě maličkosti k Hardymu – jezdil na kole, které pocházelo z roku 1942 a užívala ho původně Švýcarská armáda. Nebyl to žádný opečovávaný veterán, ale kolo k užitku. Hardy byl také náruživý kuřák – kouřil silné francouzské cigarety a to tak, že nacvičeným grifem vytáhl zuby filtr, zmáčkl vzniklou dutinu a pak už „normálně“ pálil. Nestavěl tu fintu nijak na odiv, byl to jednoduše podvědomý reflex.
Jura