Štvánovi
„Herr Gőtz ist noch nicht hier“ odpověděla Dorothee na náš dotaz, kdy si nás náš hostitel vyzvedne. Většina scholistů již hovořila se svými „rodinami“ a nastupovala do aut nebo odcházela pěšky do dočasných domovů. Na náměstí byla překvapivě slyšet čeština nejenom od členů sboru z Plzně. Hlavně pěkně pozdravit (Guten Tag), představit se a pak se uvidí.
Pan profesor Gőtz, který si nás po chvilce vyzvedl, je velmi sympatický pán. Cestou jsme se představili, vzpomněli si na nejstarší dvě děti, které jsme nechali v Plzni a už jsme byli doma u vily na předměstí. Pan profesor bez jediného zaváhání svojí ženě vyjmenoval všechny členy naší rodiny, které jsme mu v autě německo-anglicko-česky zmínili (nepochopitelné).
Po příjemné večeři nás Gőtzovi vyvezli na okružní jízdu městem (Švábská brána, náměstí, dóm, arcibiskupský palác, lékařská praxe jejich syna, universita, knihovna, divadlo....). Projížďku jsme zakončili u restaurace pod zámeckým vrchem, odkud je překrásný výhled na město, údolí Rýna a pohoří Vogézy v Alsasku ve Francii.
Večer jsme ještě chvíli povídali u vína a přetřásali všechno možné. Pochválili jsme zodpovědné rodiny, které mají více dětí (Getzovi mají dětí 5 a mnoho vnoučat, všichni hrají na nějaký nástroj a každoročně se scházejí v Rakousku, kde pod vedením pana profesora jako primária mají víkendové setkání a muzicírování), dotkli jsme se politiky a trochu pomluvili zelené (mimochodem Freiburg má jako první velké město v Německu starostu od zelených), já jsem se spokojeně vrtěl na křesle, ve kterém seděl loni biskup Radkovský a vymýšlel otázku, čeho je vlastně pan profesor profesorem, když má doma v knihovně plno svých knih o fyzice. „Učím, jak se má učit“ vysvětlil nám pan Gőtz. Já jsem se potom do dvou učebnic podíval a i když německy umím mizerně, bylo mi jasné, že tyhle knížky jsou mnohem lepší než ty, ze kterých jsme se kdysi učili my. Je v nich spoustu praktických ukázek, které poutavým způsobem znázorňují proč a jak co spolu souvisí a nenápadně vysvětlují jednotlivé jevy a zákony fyziky. Je jasné, že učit jak se má učit je velmi důležité.
Naši hostitelé se o nás starali skvěle až do samého závěru výletu (vozili nás kam bylo potřeba, připravovali pro nás pohoštění, povídali si s námi). Děkujeme moc paní a pane Gőtz!
Ráno nás vyzvedl pán, u kterého byl ubytovaný Bruno. Vše přesně klapalo. Dál víme co bylo a tak alespoň postřehy.
Nevím kde bere energii, ale obdivuji Toníka, jak dokázal přetlačit letargii scholistů (únava po cestování a u některých ještě z krátké noci a u všech odkrvení po výborném obědě) a vyburcovat nás k výkonu, za který jsme se nemuseli stydět jak u sv. Barbary, tak i druhý den při mši svaté v dómu.
Překvapila mě slušnost a uctivost účastníků mše svaté při našem krátkém koncertu u sv. Barbary. Hmatatelný pocit, že ten kdo nás poslouchá to dělá rád a se zájmem.
Potěšil mě varhaník u sv. Barbary, který na sebe prozradil, že je po matce původem ze Slovenska a vystřihnul mi s chutí několik jadrných slovenských vět (nelze publikovat - snad jen škoda, že to neslyšel Laco).
Vlídný úsměv dirigenta sboru pana Bohmanna a velmi podobná gestikulace při vedení sboru jako u našeho kapelníka.
Na závěr snad krásné a povzbudivé zjištění, jak dobře se dá vyjít s lidmi, kteří pro nás byli sice zpočátku cizí a ne vždy jsme si s nimi rozumněli všechna slovíčka, jak snadno však byly tyto bariéry překonány díky tomu, že jsme se snažili porozumnět si navzájem srdcem (a hudbou). Díky za to našim přátelům z Freiburgu a okolí i naší schole.

Hádanka z domu profesorova: Was ist das?