Na Svaté Hoře mají nové varhany. Tak jsem se s nimi seznámila. Začalo to jako normální farní pouť a asi by to i normálně skončilo, kdyby... kdyby kolem mě při odchodu z baziliky neprofrčel svatohorský varhaník Šmolík mumlaje si něco o tom, že už musí jít. Za ním se vynořil jakýsi farář česko-polsky hořekující, že jeho poutníci kteří po nás pokračovali v místním liturgickém maratónu, budou zpívat bez varhan. Neprozřetelně jsem utrousila, že "stát se to nám, asi bych musela hrát". Ne že bych hrála nerada, ale na loňské pouti do Regensburgu jsem půlku mše odehrála na pléno, než jsem přišla na to, že někdo neotočil válec do nulové polohy (vysvětlení pro nevarhaníky: válec je zařízení, které postupně zapíná všechny rejstříky, až řve úplně všechno). Tehdy jsem se zařekla - neznámé varhany nikdy více! Ale to už jsem byla vlečena do sakristie, kde mě ten dobrý pastýř zapřísahal, abych zahrála. Marně jsem namítala, že už jsem dlouho necvičila, že nemám noty, neznám ty varhany a určitě je rozbiju. Prý ať klidně hraju jedním prstem "Budiž vděčně velebena" a bude dobře. Přítomná paní kostelnice, sekretářka a hlídačka v jedné osobě s úsměvem pravila: "Je tam červený čudlik na zapínání." "Výborně," zajásal Polák a táhl mě za sebou do presbytáře, kde stál ten zbrusu nový skvost. "Červený čudlik, jo?" zapátral a vytáhl několik táhel. "To jsou rejstříky," zasyčela jsem na něj už trochu naštvaně, že nemůžu jít na klobásu a pivo. "Opravdu?" užasl upřímně, "no vidíte, že tomu rozumíte." Poplácal mě bodře po zádech a odvlál do sakristie. Rezignovaně jsem usedla. No nazdar - místo not rozdrbaný zpěvník, jeden manuál nějak vysoko, druhý zase nízko, nic neříkající názvy rejstříků... Našla jsem aspoň červený čudlik, vytáhla rejstřík s povědomým názvem PRINCIPAL a zazněl zvonek. To je konec! zaúpěla jsem, když varhany zavřeštěly neskutečně vysoko. Nebyl čas něco měnit, tak jsem na ten "zvuk" zahrála všechno až k evangeliu. Jako většina katolíků-varhaníků poslouchám kázání jen na půl ucha, zevluji po kostele a hledám, čím se zabavit. Tentokrát se to vyplatilo, našla jsem jakýsi "NÁVOD K POUŽITÍ VARHAN" a přečetla jsem ho pro jistotu hned pětkrát. Zapla jsem ty správné rejstříky (kdo má vědět, že místní PRINCIPAL je 4', když to tu nemají napsané??) a přestala jsem se opírat o pedálové píšťaly. Druhá část mše svaté byla o poznání lepší, dokonce jsem našla tu troufalost zazpívat Svatohorský Zdrávas, který jsem předtím slyšela dvakrát po sobě. No, Šmolík to nebyl, a při posledním "Máááriááá" jsem to nebyla ani já, ale přežili jsme to všichni. A co na to hudbychtivý Polák? Nejdřív mi málem zlomil pravou ruku (jak mi s ní nadšeně potřásal), že prý mi to nikdy nezapomene (já jemu taky ne) a celou naši farnost pozval příští rok na návštěvu do svých Libochovic. Pro jistotu začnu už zítra cvičit. ENDE! P.S. je to sice už po uzávěrce, ale dřív jsem internet nepotkala.