Není nad to zpříjemnit si dlouhou cestu z Plzně do Brna návštěvou nějaké kulturní památky. Například v Náměšti nad Oslavou se nachází zámek, který dosud nebyl poctěn naší návštěvou a bylo jistě záhodno napravit nedostatek či nedokonalost této památky.
Z důvodů kochání se krajinou, či nechuti využít „komfortu“ našich silničních tepen (D8 a D1) bylo rozhodnuto cestovat sice pomalejší, ale pestřejší cestou méně frekventované silniční sítě.
Cesta probíhala vcelku poklidně a k naší plné spokojenosti, pominu-li půlhodinové čekání na dvě nožičky tenkého dlouhého párku, který jsem si s vidinou rychlé svačiny objednal v kiosku před Žďákovským mostem. Když jsem po zmíněné půlhodině šel připomenout svoji objednávku, protože jsem se již obával, že jsem byl v tom frmolu (tři zákazníci najednou ) zapomenut, bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že se na mě nezapomnělo, ale že mi párek ohřívají, abych ho měl příjemně teplý. Sluníčko sice nepálilo tolik jako v jiné horké dny, nicméně i tak se mi půlhodina na ohřátí uzeniny zdála nepřiměřeně dlouhá.
Musím ovšem říct, že jinak jsem byl s poživatinou spokojen, možná chleba mohlo být o něco více, neboť nožičky byly sice tenké, ale opravdu dlouhé.
Cesta dál probíhala uspokojivě.
Ovšem jak jsme se blížili k Náměšti, začínal se o slovo opět hlásit nenasytný žaludek. Takže první myšlenka po příjezdu do Náměště byla, kde poobědvat. Doufali jsme, že se nám řádného občerstvení dostane přímo v prostorách zámeckého areálu, což jak se ukázalo, nebyla planá naděje. Oběd byl jako vždy jednou z nejhezčích částí dne, s jediným zádrhelem, nebo lépe jen překvapením. Na žádost o tuzemské (moravské) pivo obsluha odvětila, že mají jenom Gambrinus a ten je přece stejně nejlepší.
Jako další na programu byla prohlídka zámku. Cena vstupenky 70 Kč na dospělého byla překvapivě nízká v porovnání se vstupným například na Hrad Orlík, nebo zámek Kozel a dávala tušit, že nepůjde o nějaký extra skvostný zážitek.
V první části prohlídky to byl samý koberec pověšený, nevím proč, na zdi. Tedy samozřejmě, že vím. Byly to gobelíny a na zemi by se prostě mohly prošlapat :-). Sem tam nějaký ten historický lustr. Trocha dřevěného nábytku, vázy, nádobí, zkrátka jak to tak na zámcích chodí, jen v poněkud střídmějším vydání. Byly jsme také provedeni jednou místnůstkou, kde údajně v skrytu bydlela jakási milenka kteréhosi šlechtice, jména si bohužel nepamatuji. Mimochodem místnost byla prázdná, zdi holé, ale se zachovalou původní malbou. Také jsme se dozvěděli, že zámek navštěvovali naši čelní představitelé v době totality a to jak z české tak slovenské strany při vzájemných návštěvách, kdy zámek ležící na moravském území byl zřejmě vhodnou neutrální půdou.
Další část expozice zámku byla věnována umění, konkrétně hudbě, neboť jedni z majitelů se této múze intensivně věnovali. Každý služebník přijatý na zámek prý musel ovládat nějaký hudební nástroj, nebo zpívat. Z těchto lidiček bylo potom sestaveno zámecké hudební těleso, které k potěšení majitelů a jistě i širokého okolí, provádělo různé hudební kusy.
Jaké bylo mé překvapení když v jedné z vitrín s hudebními party jsem spatřil otevřený ručně psaný notový zápis z jedné části Händlova Mesiáše. Mé srdce okamžitě zaplesalo a na povrch opět vyplula víc než příjemná vzpomínka na nedávný koncert, kde jsem jako člen Scholy u Redemptoristů měl možnost zpívat (tedy snažil jsem se zpívat) část tohoto mistrova díla. Zase mě dostal.
Zbytek prohlídky mě provázel hřejivý pocit z této vzpomínky. I když jsem neměl odvahu zkusit si zazpívat (jak nás průvodkyně vybídla) v sálu, kde se prováděly a provádějí koncerty, přesto se mi vybavovaly části z Mesiáše, které jsme několik měsíců se scholou pilně nacvičovali.
Cestou ze zámku na parkoviště se nás trochu zkropil déšť, ale to mi už nijak nemohlo vadit.