Postřehy z návštěvy sboru Domkapelle v Plzni

3. – 6. září 2007













A protože přátelé z Freiburgu naše pozvání přijali, ujala se Schola u redemptoristů úlohy hostitelů od 3. do 6. září 2007. V průběhu příprav jsme zjistili, že vytvoření třídenního programu a zajištění hladkého průběhu návštěvy není úplně jednoduché. Je nutno poděkovat především našemu dirigentu Antonínu Švehlovi a Bruno Rieforthovi za hlavní podíl na plánování celé akce.
Naši hosté byli ubytováni podle osvědčeného konceptu v rodinách a v průběhu pobytu v Plzni sbor Domkapelle navštívil katedrálu, věž, pivovar, plzeňské podzemí a Meditační zahradu. Dále byla sloužena společná mše sv. v kostele sv. Jana Nepomuckého v českém a německém jazyku následovaná krátkým koncertem.
Hudebním vyvrcholením byl koncert sboru Domkapelle v katedrále sv. Bartoloměje z děl převážně moderních autorů, několik skladeb pak bylo provedeno společně se Scholou u redemptoristů.
Sbor Domkapelle byl založen v roce 1981, pravidelně doprovází nedělní bohoslužby v katedrále a často koncertuje jak doma, tak po celé Evropě a zámoří. Od roku 2003 je jeho vedoucím pan Boris Böhmann.
S díky jsme využili možnost strávit společné večery v prostorách biskupství. Na tomto místě patří poděkování pracovníkům biskupství, kteří nám pomohli především se zajištěním pohoštění během všech tří večerů. Stejně jako ve Freiburgu se i v Plzni zpívalo a zajímavě povídalo. Snad největším překvapením bylo, když freiburští z listu čtyřhlasně zazpívali sloku moravské písně k Panně Marii, vzápětí podobnou pohotovost předvedla schola při interpretaci sloky německé lidové písně.
A o tom, že se našim kamarádům s námi v Plzni líbilo, asi nejlépe svědčí fakt, že máme pozvání na další návštěvu Freiburgu. Věříme, že i v budoucnosti bude spolupráce a přátelství mezi oběma sbory pokračovat a tak se naplní úsloví, že hudba nezná hranic.



U Švehlů

Návštěva Domkapelle Freiburg v Plzni ve dnech 3. – 6. 9. 2007

Na návštěvu sboru z Freiburgu jsem se moc těšil, protože jsem věděl, že přijede hudební těleso skvělých kvalit a pro naši scholu bude setkání s těmito zpěváky velkým přínosem. A poté co setkání proběhlo, mohu říci, že se má očekávání dokonale naplnila. Měli jsme možnost ubytovat u nás doma vedoucího Domkapelle Borise Böhmanna a jeho manželku Petru. Při naší loňské návštěvě ve Freiburgu jsme byli s naším Toníkem u Böhmannů ubytováni naopak my a tak jsme se již poměrně dobře znali. Proto jsme mohli Borise a Petru doma přivítat jako „staré známé“.



Boris vede ve Freiburgu nejenom výše zmíněný sbor, ale i chlapecký asi 50 členný sbor, se kterým se neohroženě pouští do velkých mistrovských děl (např. vloni v létě nacvičili Mozartovo Requiem a vyrazili s ním na 14 denní turné do Austrálie). Nutno říci, že tento sbor je výběrový, do kterého se hlásí kluci ze širokého okolí Freiburgu, mnohdy dojíždějí ze značných vzdáleností.
Petra se věnuje rovněž výuce zpěvu a Borisovi pomáhá. Celkově je úroveň chrámových sborů v Německu na velice vysoké úrovni. Freiburgští nad nimi ještě vyčnívají a tvoří opravdu špičku. Přispívá k tomu specifikum města Freiburg, tradice, kulturnost, statut studentského města a další.
Ostatně mnohé jsme mohli sami pozorovat při naší loňské návštěvě Německa: zkušební místnosti, sály, zázemí, vybavení, množství zapojených lidí… Samozřejmě je tu zásadní a základní rozdíl: v naší diecézi je tuším pouze jediný člověk, který je profesionálně zaměstnaný hudebník v církvi – tím je Mirek Pšenička (ještě pan Strnad, ale ten má jen částečný úvazek). V Německu je zcela samozřejmé, že regenschori je profesionál, varhaník je profesionál, další pomocní pracovníci jsou profesionálové. Přece jen společnost v Německu je církvi a kultuře vůbec nakloněna daleko více. Mám vlastně veliké štěstí, že to u nás není jako v Německu, protože bych si jinak se svým stavebním zaměřením na kůru „ani nemávl“ (no a všichni ostatní u nás bohužel smůlu).
Ve Freiburgu se několikrát do roka spojí všechny tři hlavní sbory Domkapelle, dívčí a chlapecký sbor a zpívají rozsáhlá vokální díla – je to určitě zážitek, být na koncertě v Dómu a slyšet více než 100 členný sbor a k tomu velmi početný symfonický orchestr provádějící nejvýznamnější duchovní skladby. Škoda, že je to do Freiburgu skoro 600 km.
Celý pobyt v Plzni byl pro Borise a Petru poměrně náročný, protože Boris přistupuje ke svým úkolům nesmírně profesionálně a zodpovědně. V pondělí večer – po uvítání na biskupství jsme pokračovali ještě chvíli doma u nás společně s Monikou a našimi dětmi, které se kupodivu hned neztratily do svých pokojů, ale zapojily se do příjemné společné konverzace. Petra s Borisem byli po dlouhé cestě unaveni, ale přesto jsme první večer trošku protáhli.
Podobně jsme prožili i druhý a třetí večer po večerních návratech z biskupství.
Pobyt Petry a Borise byl pro nás velmi obohacující (vzal jsem si na tyto dny dovolenou a tak jsem si to vše užíval). Oběma našim hostům se v Plzni moc líbilo (ač byla zima jako v listopadu) a při odjezdu několikrát opakovali, že bychom v podobných setkáních měli rozhodně pokračovat. Pro nás by to byla zcela jistě velká čest.

Tonda Švehla

U Svobodů

Ahoj, Františku.
U nás byli ubytováni manželé (asi to byli manželé, ale měli oba různá jména) se dvěma malými chlapci - 4 a 6 let. Abych řekla pravdu, moc o nich nevím. Jednak jazyková bariéra a jednak jejich malé děti, které byly už večer dost unavené, tak je museli uložit. Paní se jmenovala Antie a pán X (asi Christof ... bůh ví, jak se to píše, jestli se tak opravdu jmenoval).

Jejich kluci byli Jonatan a Damian. Antie tlumočí do angličtiny a je vegetariánka a X je archivářem v diecézi ve Freiburgu. Hned první večer proběhl v přátelské atmosféře u láhvinky vína a výborné švarcwaldské šunky. Pak už moc času nebylo. Ráno vždy rychle vypravit vlastní rodinu do práce a školy, aby uvolnili místo v kuchyni pro další strávníky. Trochu honička, ale zvládlo se to. Líbili se mi večery na biskupství, kde byla družná atmosféra. Nejvíc jsem se seznámila s Lorry, která bydlela na DCM ve Skvrňanech, což byla škoda, protože s ní by se domluvil každý. Je to Slovenka narozená v Kanadě, která se přestěhovala do Německa a vzala si zase Slováka. Takže jsme si hezky popovídaly, zazpívaly slovenské písničky a občas nám přetlumočila těžší pasáže v řeči ostatních. Myslím, že ji ta atmosféra dojala :).
To je asi všechno. Mirka

U Macháčků
Našimi hosty z Freiburgu byli Hanna Sauerborn-Ruhnau a její 9 ti letý syn Jacob. Byli jsme rádi, že spali u nás, protože nás (mě a Aničku) vzali loni na nocleh, když si pro nás náš domluvený hostitel vůbec nepřijel. Příjmení Hanny mě zarazilo už na seznamu hostů, protože mně přišlo moc dlouhé a složené. Bylo nám vysvětleno, že první část je její rodné přijímení a druhé je příjmení manžela. Pro nás nezvyklé a nepraktické, pro ně asi jakási tradice či zvyklost. Kromě výborné příležitosti vyzkoušet a trochu zdokonalit znalost němčiny, bylo fajn si s nimi popovídat o všem možném (pokud stačila slovní zásoba).
Hanna nás překvapila, když vytáhla průvodce památkami ČR, knížku perfektně graficky a obrazově zpracovanou a bylo vidět, že o tom už něco ví.
V jejich sboru zpívá v altech a zvláště v katedrále ji bylo dost slyšet a určitě patří k oporám. Potěšila nás projevená vděčnost za ubytování a pohoštění, že si toho dokázali vážit a nebrali nic jako samozřejmost. Rovněž jsme s Maruškou ocenili i vychutnali dvě sedmičky výborného freiburgského vína, které nám přivezli jako pozornost a naše holky zase dostaly želé bonbony ve tvaru freiburgské katedrály. Potěšilo nás i pozvání k nim do Freiburgu. Je to škoda, že ta cesta k nim trvá trochu dlouho.

Macháčkovi

U Burešů
Pobyt členů Domkappele u nás.
V pondělí 3.9.jsme se na biskupství domluvili, kteří hosté budou v naší rodině. Vzhledem k tomu, že máme doma malého psa a požadavky tří vybraných dívek byly pouze být spolu, strávily tyto 3 noci u nás.
Mluvčí děvčat se záhy profilovala - jmenovala se Natasha Maurer, nejstarší z nich. Pro představu jejího stáří stačí dodat, že v době hromadného útěku Němců z Východu a následného znovu sjednocení Německa jí byly tři roky. Nejmladší z nich, Johanna Stephan, byla tou dobou teprve dvouměsíční. Nyní se dostávám k osobě, která byla svým jménem přímo předurčena, aby přespávala u nás a to k Larise Hachnicler. S tím, že má v Čechách psí jmenovkyni, se smířila záhy a obě se vždy vesele vítaly.

Na seznamování a povídání jsme měli čas jen ten první večer, protože ostatní byly společné na biskupství. Ve stručnosti mohu o dívkách doplnit, že všechny studují ve Freiburgu a většina v oboru sociálních věd. Natasha má ještě 2 sourozence, byla vybrána do dětského sborečku ve třech letech a od té doby svůj zpěv kultivuje a rozvíjí. Upřesnila, že disciplína v dětských sborech v Německu je tvrdá a za povídání o hodinách zpěvu byly vždy potrestány. Jejich sbor zkouší jedenkrát týdně. Druhé dvě dívky mají za sebou již také dlouhou pěveckou kariéru.
Při konverzaci jsem měla zdatnou oporu ve svojí mamince, která v době války na gymnasiu musela němčinu ovládat. Upekla švestkový koláč, ze kterého byla děvčata nadšena. Myslím, že se pobyt německých přátel v Plzni vydařil a těším se na opětovné setkání s nimi.
Vlaďka

U Štvánů

HaM (Hannah a Martina)

Při draftování na biskupství jsem dle propozic (vezmi dvě mladší osoby, aby mohly spát na palandě) vzal do naší domácnosti sympatickou maminku s dcerou.
Moje úvahy byly následující: jsme doma (výhoda), i ony budou muset mluvit anglicky – tedy nikdo svým rodným jazykem (plichta). Takže si nebudu připadat negramotně.
Martina (maminka) ovšem spustila skvělou, košatou angličtinou a Hannah v podstatě nezaostávala??!!
A tak jsme se dozvěděli, že Martina byla 11 let v Anglii, má za manžela Ira, tím pádem dědeček a babička mluví s Hannah anglicky….

Martina studovala dějiny teologie a jak se ukázalo druhý den, je v Domkapelle hlavní sopranistkou. Její manžel pracuje jako programátor ve farmaceutické firmě Novartis v Basileji (Ch). Každý den vlakem 60 km tam a 60 km zpět, kolem hodiny od dveří ke dveřím.
Hannah je přes 6 roků a letos šla do první třídy.
Dostali jsme jako dárek sklenici medu ze Schwarzwaldu a láhvinku Zwetschgen Wasser (45% švestková voda).
My jsme zase předali Martině jízdenky na tramvaj s vysvětlením, že děti nad 6 let platí poloviční. „Stačí lístky jen pro mě, Hannah ještě 6 nebylo (je jí teprve 5 a tři čtvrtě). A pak že nejsme v něčem stejní.
První večer utekl jako voda a na závěrečnou otázku „šláftruňk?“ jsem dostal odpověď JA! Jak také jinak, že?......ááááá, is strong!!! …..bitte, noch einmal!

Další večery jsme probrali všechno možné. Například, že bydlí v Herenstrasse (ulice hned vedle náměstí) a že jejich dům poslavil v 18. století prapra…dědeček, který byl řezník. Přitakávali jsme, že u nás jsou řezníci také bohatí. Byli, ale už nejsou upřesnila Martina. No a u nás už vlastně také ne. Oslavili jsme Vojtovu zpožděnou maturitu láhví šampusu (BRUT), kterou Martina k této příležitosti zakoupila, podivovali se nad tím, že i zvířata v různých zemích mluví různě, přemýšleli nad tím, jak je možné, že se všechny ty láhve piva, které viděli při exkurzi v pivovaru, vypijí, že mají německé děti rády některé české pohádky (Tři oříšky pro Popelku)…..šláftruňk a spát.
Ve čtvrtek ráno jsem jim řekl během cesty k autobusu, že pěvecká obec přišla o mistra Pavarrotiho, pak ale přišla moje největší chvíle. Cestou kolem Boleváku jsem zmínil, že za rybníkem má chatu náš známý. Hannah se zeptala: Mami, a co je to cottage? To je chata, odpověděla maminka. Ta malá německá holka neznala slovo, které jsem znal já. No prostě bingo.
Nakonec konstatování, že nás návštěva freiburských velmi potěšila a že jsme velmi rádi poznali Martinu i Hannah, se kterými jsme se hned skamarádili. A velice rádi využijeme pozvání k návštěvě sboru ve Freiburgu i osobní pozvání do Zimmer frei in Herrenstrasse 15.

HaF

U Pašků
Tak tady jsme se nedočkali…


….a ani se nedivím, protože tady převažuje láska k pivu.

U Peroutků
A zase nic.










Nechuť psát maskuje láskou k dětem A tady je pravá maminka

Dle určitých indicií byly u Peroutků ubytovány: Leona + Matylda + neteř.
U Bruna
Tady taky nic nevzniklo, dostal jsem alespoň pár fotek
Z návštěvy v pivovaru Z návštěvy podzemí
Šéf je evidentně spokojen… a stejně i děti (Hannah)
Zpívání v synagoze… a meditace na zahradě pana Hrušky
Tady by měli být Brunovi hosté, manželé Christmannovi
.




U Rothů
Našimi německými hosty byli Barbara Plankert se svým synem Mihailem. Vzhledem k našemu pracovnímu vytížení jsme se přes den potkávali velmi zřídka a tak se naše konverzace odehrávala buď ráno při snídani nebo v autě při večerních návratech domů.
Barbara je ve sboru dlouholetou sopranistkou. Žije se svou rodinou v domku ve Freiburgu. Je učitelkou klavíru, učí ale jen několik hodin týdně. Se svým manželem, který je zaměstnán ve farmaceutické firmě, mají čtyři kluky. Mihail je nejmladší, je mu deset let. Oběma se u nás líbilo, měli u nás zajištěné veškeré pohodlí. I naši psi se k nim chovali přátelsky.
Barbaře se líbily všechny akce, které pro ně byly připraveny, hlavní atrakcí však byl pivovar. Hezké vzpomínky bude mít i na naše společné večery, kde jsme si všichni českoněmecky zazpívali. My jsme zase, mimo jiné, ocenili jejich příruční zpěvníček s písněmi pro různé příležitosti. Myslíte si, že by se něco podobného nedalo využít i u nás?

Jitka a Petr

U Valentů
Rodina Kriegova - Michal, Sabina, Benedikt (8), Helena (11)
Bydlí 7 kilometrů od Freiburku v obci Gundelfingen. Rodiče zpívají ve sboru pod vedením Borise Böhmanna. Na mši v hlavním kostele (Münsteru) ve Freiburgu zpívají zpravidla jednou měsíčně. Michal ve volném čase zpívá i v místním operním sboru.
V Plzni i v Praze se jim moc líbilo. Byli to velmi příjemní lidé.













Posezení na biskupství Snídaně u Valentů