Schola u redemptoristů z Plzně

Freiburg 2006
Přidal admin, Duben 13 2008 12:34:04

Jak to začalo
V roce 2006 oslovil otec biskup dirigenta Scholy u redemptoristů Antonína Švehlu s návrhem na účast sboru na českých kulturních dnech ve Freiburgu. Naše rozhodování bylo krátké a tak jsme na pozvání Ackermann Gemainde odjeli v květnu 2006 na třídenní návštěvu do Freiburgu, který se nachází v jihozápadním Německu poblíž francouzských a švýcarských hranic.

Z programu
Geistliche Chormusik lässt der Pilsener Chor Schola u Redemptoristů am 20.05. um 18.30 Uhr in der Kirche St. Barbara in FR-Littenweiler und am 21.05. um 10 Uhr im Freiburger Münster erklingen.

Ve Freiburgu jsme byli ubytováni v rodinách, takže brzy po příjezdu jsme již mohli zkoušet dorozumívací dovednosti.
Naši hostitelé pro nás připravili velice zajímavý program, v němž nechyběla prohlídka města s průvodcem, návštěva Münsteru, výlet do kláštera sv. Petra poblíž Freiburgu i přátelský večer v rezidenci Waldhof, kterou využívá Ackermann Gemainde k různým společenským akcím. Pracovní část naší návštěvy spočívala ve vystoupení Scholy v kostele sv. Barbary a v doprovodu nedělní bohoslužby ve freiburské katedrále společně se sborem Domkapelle.
Tři dny uběhly velmi rychle a při odjezdu jsme se s našimi novými přáteli loučili pozváním sboru Domkapelle do Plzně v roce 2007.
Po návratu jsme si sdělovali zážitky, které prožili členové scholy v jednotlivých rodinách. Vznikla tak pestrobarevná mozaika dokazující, že i přes určité jazykové bariéry se lze velmi dobře dorozumět, a tam kde se nedostávají slova, lze obtíže překlenout hudbou a zpěvem. To jsme si dokonale uvědomili během večera s českými, německými ale i moravskými, chodskými a slovenskými písničkami právě v rezidenci Waldhof.

Návštěva scholy ve Freiburgu 19. – 21. 5. 2006

Cestou jsme se zastavili ve Schwabachu, kde jsme si zazpívali v obou navštívených kostelech. Město je velmi půvabné a kuriozitou je věžička, která je pokryta plátky ryzího zlata. Rothovi na to němě zírají, pro Toníka a Bruna je to, zdá se, samozřejmé.

Další zastávou bylo muzeum letecké (a jiné) techniky ve městě Sinsheimu. Pánové diskutují před motorem sovětského stíhacího bombardéru SU-22. Děti vyzkoušely skůtr se zvláštním způsobem řízení, některá děvčata pak skok s lodí do bazénu. Na místě je k vidění také velká přehlídka amerických křižníků – tedy velkých osobních automobilů, na které byla Amerika v minulosti pyšná, je možné navštívit trenažér pro výcvik pilotů (podle toho, jak se ta bedna při akci natřásala a nakláněla to musí být jedinečný zážitek). Chlubí se zde také IMAX 3D kinem.

A pak jsme se již vydali na poslední kus cesty a těšili se do Freiburgu. Na pravé straně bylo možné tušit Rýn, za ním by měl ležet Štrasburk a za ním celá Francie, před námi pak Švýcarsko a na jeho začátku Basilej. Nalevo se táhl Schwarzwald, na jehož hřebenech jsou četné větrníky jak říkáme poeticky větrným elektrárnám. U dálnice pole s velkými brázdami – Eva vyhrála pomyslnou sázku, když od začátku tvrdila, že zde pěstují chřest. A pod svahy Černého lesa, blízko Švýcarska i Francie byl cíl naší cesty, očekávané město Freiburg im Breisgau. Nejslunnější místo v Německu, píšou, že prý 1800 hodin slunečního svitu za rok.

Přivítání ve Freiburgu

Mirka & Maruška

Po příjezdu do Freiburgu jsme byli rozdělěni ke svým hostitelům. Lístkový systém zafungoval celkem dobře, a tak tahle složitá operace proběhla docela rychle. Maruška Bočková a já (Mirka) jsme se seznámily s Irene a Marcusem Chrismann (nejsem si jistá příjmením). Po počátečních zdvořilostních frázích v němčině a angličtině jsme nakonec zůstali u němčiny, ale v případě nouze se něměcko-anglický mix velice osvědčil. Ubytovali nás ve svém překrásném bytě, který se skládal ze dvou pater (4+1 a vestavěné podkroví). Celý byt byl zařízen s velkým citem pro starožitnosti, květiny a pro atmosféru starého domu. S Maruškou jsme se shodly, že nejsme na takový komfort zvyklé, ale je příjemné občas vyměnit dům plný dětí, vřavy, rozházených hraček a starostí za takové pohodlí a přátelskou starostlivost ze strany našich hostitelů.
Jsou to velice příjemní lidé a celý páteční večer, který proběhl u svíček a vína, jsme si zajímavě povídali. I když gramatika asi trochu pokulhávala, náměty na konverzaci nám nechyběly (Freiburg, Plzeň, naše rodiny, solární a větrné energie, kytky a samozřejmě hudba). Velice nás taky potěšila důvěra, když nám druhý den svěřili klíče od bytu, abychom byly samostatné a vybavili nás mapou a telefonem v případě nouze. Naštěstí my jsme holky šikovné a zvládly jsme to, i když jsme se večer vracely domů v trochu „povznesené“ náladě po našem koncertu a příjemně prožitém setkání s německými přáteli.
Samozřejmě nemůžu opomenout prohlídku města, která, i když byla v němčině a stála nás (aspoň některé) mnoho sil jí porozumět, byla nádherná. Jídlo bylo taky vynikající a bylo ho až moc.
Ráda poznávam nové krajiny, města a lidi a tenhle výlet byl prostě perfektní. Doufám, že příští rok se naši přátelé neleknout našich menších domů a větších rodin a přijdou nás navštívit a zazpívat si s námi.

Petr a Laco
Čau, Františku!
Tak tady je moje troška do mlýna:

Do Freiburgu samotného jsme dorazili celkem odpočati, protože ačkoliv přes zavřené oči jsem to nemohl tak moc kontrolovat, většina z nás se dospala na v autobusu. Vystoupili jsme na "Karláku" - jak jsem si počeštil zdejší Karlsplatz. Tady už jsem věděl, že nás (to znamená mě a Laco Sokola) ubytují manželé Birgit a Michael Walterovi. S batůžkem na zádech a sportovní taškou přes rameno jsem zjistil, že pro nás přišla drobnější, leč velmi vitální žena intelektuálního vzhledu a dovedla nás ke svému Citroenu Berlingo, kam jsme se pohodlně naskládali. Cestou jsem se dozvěděl, že její bydliště není přímo centrum Freiburgu, ale spíš městečko kousek odsud. Jak později vyplynulo z hovoru, byl ten kousek asi 15-20 km. Birgit se ukázala být dobrou průvodkyní, takže jsme se dozvěděli, jak se jmenuje který kopec v okolí, a že se v okolí všude pěstuje víno (což bylo na pohled zřejmé) a chřest (což už tak zřejmé nebylo).
Už během cesty jsem zjistil, že němčinu si sice v hrubých rysech pamatuji, ale mnohem rychleji mi naskakují anglická slovíčka, takže místy musel být můj projev pro rodilou mluvčí docela komický na poslech. Nicméně jsme pilně konverzovali, takže Laco se moc ke slovu nedostal. Asi mu to moc nevadilo, protože německá konverzace nepatří mezi jeho silné stránky.

Na místě nás Birgit provedla bytem a ukázala naše pokojíčky. K večeři jsme dostali místní specialitu - steak s kořením a velkou placku na pánvi s chřestem, to celé zalité žlutou (asi sýrovou) omáčkou a k tomu skvělé místní bílé víno.
Během příprav a večeře nám z CD hrála z CD Capella Istropolitana Händelova Mesiáše, zatímco jsme si domlouvali program na večer. Měli jsme na vybranou jít si lehnout (to se nám nechtělo, byli jsme dobře vyspalí z autobusu), nebo zajet do Freiburgu (což jsme nezvolili vzhledem k tomu, že nás tam čekala druhý den prohlídka města), takže jsme nakonec jeli do Staufen - nedalekého historického městečka, odkud si měl Mefisto vzít za četné protislužby duši pana Dr. Fausta. Během cesty jsem oceňoval nejen malebný ráz krajiny, ale i pohádkově znějící pomístní názvy - údolí Hexental, vinohrad (víno z něj jsme měli k večeři) z ulice "im Himmelreich" a četné další.
Ve Staufen jsme pro začátek navštívili hrad. Už z dálky bylo patrné, že být feudál, nepostavím ho jinde - klasická tufová homole s hradem nahoře - nejdříve tušeným, z bližšího pohledu pak i dobře zřetelným. Na kopci jsme si přečetli, že už Římanům se kopec tak zalíbil, že tam měli strážní věž (nemyslím ten jehovistický plátek). Pak něco fakt z historie hradu, a samozřejmě nezbytný popis základních črt Faustova pohnutého příběhu.
Výhled do krajiny byl krásný, i když už se stmívalo. Vrchní patro věže bylo důkladně restaurováno betonem, takže žádná veselá pointa ve stylu :"spadl jsem a zabil se" tady nebude. Při zpáteční cestě jsme potkali několik mopedů s místní omladinou, která zřejmě na hradě pořádala nějaký běžný neformální sraz. Ve městečku samotném jsme oběhli několik památných domů a také jsem si zde povšiml klasických umělých vodních kanálků, typických i pro historické centrum Freiburgu. Na stěně hospody U Lva jsme se dočetli opět základ tklivého Faustova příběhu (byť všem slovům jsem nerozuměl - byla to staroněmčina) a tuším že opět zde byla nezbytná zmínka o tom, že tady vyletěl stropem. I vzpomněli jsme Karlova náměstí v Praze, kde stojí také Faustův dům. Zahnuli jsme doprava, kde nám Birgit sdělila, že toto je nejvyhlášenější cukrárna v celém Staufen. Po opravdu vydatné večeři jsem namítl, že cukrárnu bych pro dnešek rozhodně vynechal. Načež jsem se dozvěděl, že je stejně zavřená (což mi ovšem ani trochu nevadilo). Při návratu nám Birgit ukázala stanoviště místního autobusu a dost podrobně popsala systém nákupu bodové karty. Doma nás navíc vybavila jízdním řádem (mapu Freiburgu už jsme měli), takže žádný problém. Ona sama vystartovala do práce už celkem brzy ráno (to ostatně i druhý den) a my jsme si samostatně připravili kafe a obsloužili se při snídani.
Měl jsem docela dost času si prohlédnout vybavení bytu. Bylo znát, že zde bydlí zcestovalí intelektuálové. Všude domorodé suvenýry z Afriky, Austrálie, výstřižky článků, Michaelova bedna, plná článků ohledně vývoje situace v Íránu, kam se chystají brzy opět vypravit a u lednice na zdi pravá černočervená Sandinovská vlajka z Nikaraguy:-) O to víc potěší, že Birgit shledávala nesmírně romantickým, že ji Michael požádal o ruku přímo v Praze na Karlově mostě. No jen považte, ona fungovala jako dobrovolnice třeba v jižním Súdánu, oba cestovali po všech kontinentech (možná kromě Antarktidy, ale kdo ví, třeba tam byli taky - moc bych se nedivil...). Zkrátka celý svět prošli a Praha jim z toho všeho připadala ohromně romantická - co můžeme jako Češi chtít víc? Snad jako echtovní Plzeňácí bychom tu scénu raději viděli na Saském mostě, ale už s tím Karlovým je to slušný maximalismus :-)
Knihovna a zásobárna CD hodně rozsáhlá, byť vesměs poměrně neokázalá. Všude kolem příjemně zabydleno, což člověku dodá příjemně domácký pocit.
Pak jsme se vypravili na bus. Cesta tam proběhla celkem hladce, snad jen šofér odmítl můj pokus zaplatit mu 100 eurovkou, že prý takhle velké nebere (vzhledem k ceně kartičky na 4 jízdy 11 Eur mi to zase nepřipadal až tak velký peníz a navíc jinak jsem měl jen až příliš drobné mince). Takže jsem zaťal pomyslnou sekeru u Laca, který měl drobnější.
Autobus nás dopravil na tramvaj číslo 3 a tramvaj do centra. Protože do plánovaného srazu chyběla skoro hodina (do reálného hodina a půl), prošli jsme si centrum a Laco koupil pro naše hostitele kytku (zatímco já jsem již předal z Čech importovanou Dolskou hořkou medovinu). Ocenil jsem rázovitost místní katedrály a originalitu zejména některých chrličů (gotické chrliče miluji, zejména od té doby, co jsem jich viděl hezkou řádku ve Francii), zkontroloval ceny místních trhovců a zadní portál Münsteru, když jsem spatřil první povědomé tváře toho dne - bratry Hladíky.
Dál už to účastníci zájezdu znají až do večerního rozchodu od autobusu.
Odsud jsme došli na tramvaj č.3, která nás dovezla na zastávku, do které právě v tuto chvíli vjel autobus. Návaznost opravdu propracovaná, ne jako u nás, kde by člověk čekal hodinu na další autobus, respektive v tuto hodinu by čekal nejspíš do rána. Ostatně srovnání Plzně s Freiburgem je myslím na místě, jejich velikost je dost podobná.
V autobusu se velmi zalíbilo mému mobilu, který zde zůstal, ačkoliv já jsem vystoupil. Asi po 200 metrech chůze jsem zaregistroval jeho absenci a prošel jsem si zpátky trasu k zastávce.
Domácí nás už čekali, možná nás čekali už dřív. Nicméně bychom s tím těžko něco udělali, hudební večer v budově Ackermann gemeinde byl dlouhý přiměřeně a rozvoz jednotný. Tak jsem jen nahlásil popis mobilu, sepsal kontakty na mě a šlo se spát. Ostatně Birgit ráno opět brzy vstávala do práce (jako porodní asistentka má služby bez ohledu na víkendy) a Michael nás odvezl i s bagáží do Freiburgu. Během cesty jsme probrali, že pořádá pásmo českých filmů pro děti, což dokumentoval DVDčky s pohádkami Tři oříšky pro Popelku a Millerovým Krtkem. Ještě jedno DVD měl, ale to už si opravdu nevzpomenu, co to bylo. Také Blízký východ jsme probrali (Židé a Palestinci, Írán a Ahmadínežád, Saddám a další známé figurky). Také mi vyprávěl, jak měl jednou veliký problém s celníky, když mu našli jednu nožičku čabajky a pivo. Říkáte si asi, ve které barbarské zemi to mohlo být? Že by Afghánistán, Angola nebo snad Súdán? Ale kdepak, byla to Československá socialistická republika v době glasnosti a pěrestrojky :-) Hezky se s Michaelem povídalo, jenže cesta byla příliš krátká a sotva jsem se dostal do slušné konverzační formy, byli jsme na místě.
No a dál už to zase znáte...
Tak snad jen dodatek - dnes ráno mi přišel e-mail od Birgit. Stálo v něm, že mobil se našel a dopravní podniky chtějí podrobnější popis, aby bylo zřejmé, že je to on. A Michaelovi se naše nedělní zpívání moc líbilo.
A jak to s mobilem nakonec dopadlo? Mobil si po noci strávené v autobusu a kdoví kde vzpomněl na dobré vychování a rozhodl se vrátit ke svému majiteli (jinak si to nelze vysvětlit, protože přece nemohou existovat lidé, kteří by ho našli a pak jen tak čestně vrátili...). Přes Birgit vyhledal Doroteu a nechal se od Brigity přivést na slavnost svěcení oltáře v Plzni. O svém nočním excesu ve Freiburgu zatvrzele mlčí.

Jana Lejčková & Petruška a Jana Boučkovy
Víkend ve Freiburgu.

Do Freiburgu jsem odjížděla s velice smíšenými pocity. Měla jsem v hlavě spoustu povinností, které bych měla o víkendu splnit a vyhlídka na to, že si se svými hostiteli asi moc nepopovídám, mě rmoutila ještě víc. Po cestě v autobusu jsem zpracovávala otázky z hudební nauky a hlavu jsem měla plnou Dalibora. Bohužel ne žádného statného muže, ale toho od B. Smetany, ze kterého jsem ještě neuměla ani notu a hned po návratu mě čekala první zkouška. S přibývajícími kilometry se mi ale podařilo zasouvat všechny povinnosti hlouběji do podvědomí a já se rozhodla, že si výlet opravdu vychutnám!
Naše hostitelka byla senzační. Hned odhadla úroveň naší němčiny, mluvila pomalu a když viděla v našich očích hrůzu z kupících se nepochopených slov, ihned se snažila situaci zachránit několika holými větami a gesty, jimiž opsala, co chtěla původně říci. Oba večery jsme strávili přátelské konverzaci, která se protáhla do pozdních nočních hodin. Krásný zážitek mám také z první snídaně, při které jsem objevila na talířích něco, o čem jsem nevěděla, zda-li je to dekorace či k jídlu! Po marných pokusech to vizuálně analyzovat jsem si dodala odvahu a Heidi se zeptala. A tak jsem poprvé ochutnala „ fisalis“ – malé žluté kuličky, které se vylupovaly z lampionků, podobných těm oranžovým, které znám jako dekorativní rostlinu z domova.

Vystupování při mších a malých koncertech bych u sebe charakterizovala jako adrenalinové. Hrát vše z listu a nevidět pořádně na noty ( kvůli oční vadě) to vyžaduje určitou odvahu. A abych to neměla vůbec jednoduché, svítilo mi při prvním koncertě sluníčko přímo do očí. Asi se rozhodlo pozdravit nás v jinak zcela uplakaný den. V takových chvílích je osvobozující přestat spoléhat na svoje síly a odevzdat se do moci Nejvyššího. Pak přichází pomoc a inspirace.
Ztráta dokladů pana řidiče byla věc nepříjemná, ale nám poskytla čas konečně si Freiburg prohlédnout za hezkého počasí z výšky věže a rozhledny. Super! Nálada po cestě zpátky byla parádní, jen já měla v hlavě guláš z křestních jmen všech členů sboru, se kterými jsem se konečně blíže seznámila.

Díky za hezké zážitky, Jana Lejčková

Patrik

Snad asi nejvíce mne dojala společná večeře po mši svaté ve sv. Barbaře. Po zahájení večeře a milých slovech pana předsedy Ackermann-Gemeinde pana Rolanda Stindla a skvělého tlumočení, které ostatně Dorothee zvládala i jindy a s kouzlem velmi osobním, se v centru tohoto společenství, v jakési původně asi vile, nenuceně rozběhla krásná srdečná atmosféra. Společný zpěv českých i německých lidových písní za doprovodu zdatných umělců našich i německých mne velmi dojímala. Chvílemi jsem skoro ztrácel pocit, že je vrchol jara (dle kalendáře), člověk měl málem dojem srdečných svátků Vánočních. K tomu všemu přispíval svým umem a osobitým šarmem náš kapelník a sbormistr Ing.Toníček Švehla, jenž dokázal řídit obě skupiny veselící se společnosti jaksi "stereo".
Nelze v globálu přehlédnout velikou a dojemnou srdečnost všech členů Ackermann-Gemeinde, řekl bych, že jsem cítil, jak ve skvělé rodině. Lze jen litovat, že počasí mohlo byt trošku příznivější a škoda, že se jinak více než znamenitá akce lehce pokazila ztrátou dokladů pana řidiče. Ale i to se stává... Myslím, že by nebylo zlé z této akce udělat novou tradici a zase někdy v budoucnu ji zopakovat. Snad netřeba říkat, že město samotné, byť jsem jej viděl jen z kousku, na mne velmi zapůsobilo... Myslím, že schola zanechala velmi solidní dojem, dokonce myslím a věřím, že pokud se podaří akci zopakovat, mohli bychom příště provést díla lehce těžší a možná i více děl německy...Uvidíme...
Patrik

Vlastin, Petr, Patrik
Freiburg 2006
Spací team: Petr, Patrik, Vlastin
Naše skupina našla azyl na studentských kolejích u člověka jménem Radek Urbanek. Musím se přiznat, že jsem měl značné obavy z překonání jazykové bariéry. Přeci jenom německy prakticky neumím a mluvit anglicky celý večer s neznámým člověkem o počasí nebyl můj šálek kávy.
Nicméně tato bariéra byla překonána velice rychle.

Radek se jmenuje Urbánek, je to český student z Hustopeče u Brna. To je něco. Hned jsme si padli do oka. Tedy on nám (mně) aby to nevyznělo moc sebestředně. Radek se nás zeptal, jestli k němu chceme jít pěšky nebo sockou, protože nemá auto. Zeptali jsme se, jak je to daleko a on řekl že 10 minut chůze nebo zhruba 500 metrů. Jsme chlapi, tak jsme samosebou zvolili variantu pěší chůze. I s bagáží. No ukázalo se záhy, že Radkův odhad je mimořádně špatný, po dvou kilometrech už jsme zcela propocení prosili o pomoc všechny svaté.
Na večer prvního dne byla naplánovaná společná akce v jakési restauračce. Těšili jsme se upřímně. Cestou do toho Pipibaru (možná ale, že se jmenoval úplně jinak) jsme vyzvedli Radkovu kamarádku, tedy lépe řečeno velice dobrou přítelkyni, vlastně holku, co s ní chodí, Lucku. Ukázalo se nicméně po pěší túře z koleje do hospody, že účast je minimální. Vlastně tam byl jen Jura a Milan se svými spolubydlícími. A ta milá Kubánka Dorotka (doufám, že se tak jmenovala!)… (pozn. ono asi nebylo oficiálně nic plánováno). Vypili jsme něco Freiburger Pilsner a my otrlí se vrátili na kolej ještě přes nějaký bar v menze, kde zase pro změnu dělá barmana ten fajn kluk, co jezdí na kole z roku 1942.
Radek s Luckou nám přichystali po oba dny super snídaně, na které např. já nejsem zvyklý. K dispozici je všechno, co se dá jíst. Sýry, salámy, šunka, lososí šunka, rajčata, papriky, vejce, paštiky a pomazánky, opravdu nádhera. Nemohl jsem se po snídani moc hýbat.
Ze zpívání z obou dní mám super zážitek. Ještě jsem nezažil potlesk ve stoje.  Akorát v neděli jsme se nechali možná zbytečně vystrkat těma prďolama v sakách a kravatách. Ti lidé chtěli poslouchat nás!
Jinak sdílím názor Bruna, že náš autobus byl cestou tam příliš tichý. Na to, kdo v něm seděl. Na to že jsou to všechno skvělí zpěváci, chrámový sbor. Teprve zpátky to „trochu ožilo“ a musím říci, že mě cesta zpět utekla ani nevím jak.
Díky všem za úchvatný a neopakovatelný zážitek!
Vlastin

Švehlovi
Freiburg 19 -21. 5. 2006
Na pozvání Ackermann Gemeinde navštívila v květnu naše schola Freiburg. Celý zájezd na mne zanechal velmi silný dojem a odnesl jsem si z něj mnoho zážitků. Akci předcházela rozsáhlá příprava, kdy především Dorothee Schuchardt a Bruno Rieforth dlouho dopředu domlouvali spoustu podrobností od dopravy, ubytování, programu, našich vystoupení atd. Za vše patří nejen jim, ale i všem našim hostitelům ve Freiburgu upřímné poděkování.
Měl jsem tu čest být spolu se svým synem Toníkem hostem u pana domkapellmeistera Borise Böhmanna a jeho manželky Petry. A měli jsme se u nich opravdu báječně. Oba byli velice milí a vstřícní a cítili jsme se u nich opravdu moc příjemně.
Byt manželů Böhmannových je umístěn přímo v centru Freiburgu pár metrů od Dómu (Münsteru) a tak jsme mohli v průběhu naší návštěvy opravdu dokonale nasát atmosféru nádherného města Freiburgu.

Po příjezdu nás uvítala paní Petra a ukázala nám jejich byt i pokoj, ve kterém jsme byli ubytováni. Pan domkapellmeister nebyl při našem příjezdu doma, protože jak jsme po chvilce zjistili, zrovna nacvičoval v sousední budově s chlapeckým sborem Mozartovo Requiem pro letní koncertní turné do Austrálie. Právě propojení bytu se sousední budovou, která kompletně slouží freiburgským sborům při chrámu Naší milé Paní bylo pro mne největším překvapením. Přímo z bytu se vyšlo na terasu a po několika metrech jsme byli přímo ve zkušebně – ideální propojení pro pana regenschoriho. Tak jsme to také během našeho pobytu u Böhmannových několikrát využili a bylo to perfektní.
Zkušebny i nový koncertní sál, kaple, vybavení místností i zázemí – vše bylo velmi krásné vkusné a praktické a je zřejmé, že chrámové hudbě je ve Freiburgu věnována opravdová pozornost, kterou si u nás ani neumíme představit.
S hostiteli jsme se setkávali především při společných snídaních. Moje němčina je opravdu slabounká, tak jsme zvolili „mischung“ dohromady s angličtinou a myslím si, že jsme si společně dobře rozuměli.
Poté jsme vždy měli již každý svůj program, pan Böhmann se věnoval přípravám a nácviku se svými sbory, pro nás byl pak připraven společný program. Myslím si, že pro naši scholu byla velkou školou možnost zazpívat si spolu s freiburgským sborem při zkoušce i při mši svaté a věřím tomu, že se nejednalo o poslední společné vystoupení. Naopak. V září příštího roku přijede sbor z Freiburgu do České republiky a při té příležitosti bychom chtěli připravit společný koncert obou našich sborů a myslím si, že by to mohla být zcela výjimečná událost pro celou naši farnost. A na to se už velmi těším.
A ještě jeden velmi silný zážitek od Böhmannových: totiž fantastický zvuk kostelních zvonů. Věž dómu byla blizoučko a při otevřeném okně znělo v pokoji vyzvánění zvonů při ranním klekání neuvěřitelně velebně. U nás v Plzni prostě takovou hudbu zvonů neslyšíme.
Velmi se mi líbilo přijetí v kostele sv. Barbory, kde jsme zpívali při mši svaté a poté při krátkém koncertě, kdy jsme zazpívali a zahráli několik českých a latinských skladeb, přidali „Tebe poem“ a „Jesu ty jsi moje síla“ v němčině. Poté ve Waldhofu bylo krásné srdečné setkání se všemi novými přáteli z Ackermann Gemeinde, kde jsme po výborné večeři zpívali krásné německé i české lidové písničky. A i když bychom určitě nejraději zpívali až do rána, přidrželi jsme se hesla „v nejlepším je třeba přestat“, protože nás čekala ještě noční cesta k našim hostitelům a druhý den ráno mše svatá.
Bylo by toho ještě hodně, o čem bych mohl dlouze psát, co se mi moc líbilo: ať už to byla návštěva klášterního kostela ve svatém Petru, cesta do Schwarzwaldu, procházky historickým jádrem Freiburgu, vycházka na rozhlednu i vlastní cesta autobusem s velkým množstvím krásných písniček společně s naší „smyčcovou sekcí“.
Za všechno je třeba moc poděkovat.
Především Pánu Bohu, že to všechno takhle dopadlo a pak všem našim přátelům z Freiburgu, kteří se o nás tak příkladně starali. Jsem rád, že jsme navázali nové pěkné vztahy a doufám, že jsme našim zpěvem neudělali ve Freiburgu ostudu. A určitě budeme všichni rádi, když vzájemné přátelství bude pokračovat i nadále.
Antonín Švehla sen.
Antonín Švehla jun.

Maruška & Hanka
Dlouhá cesta do Freiburgu nám byla zpříjemněna zastávkami v Schwabachu v a Sinsheimu a to díky organizátorům cesty. Po příjezdu do Freiburgu jsme byly ubytovaní v rodině Huhnových (v překl. Slepičkových) asi 5 km za městem.
Na uvítanou nám paní Huhnová připravila vynikající večeři, ke které usedla společně skoro celá rodina - máma Helga, táta Ulm a dcera Mirja. Během večera jsme si mile popovídali a pak šli společně na večerní procházku po okolí. A když říkám všichni, tak myslím včetně psa a kočky (jen slepice už spaly a rybičkám ve vodním jezírku na zahradě se na procházku nechtělo...). V sobotu po královské snídani nás Mirja odvezla na faru do města, kde nás čekala prohlídka města včetně jeho největší dominanty - Münsteru.

I přes nepřízeň počasí byla prohlídka velmi poutavá a zajímavá. Po dobrém obědě nás čekala prohlídka ?..., s jehož historií nás seznámila paní Brigita. Po té následovala zkouška naší scholy přede mší svatou a koncertem. Toník měl hodně práce, abychom se všichni začali plně soustředit na zpívání. Chvíli jsme ho pořádně potrápili, ale pak jsme zkoncentrovali síly a bylo to. Mše svatá a koncert se konal v kostele svaté Barbary. Musíme si přiznat, že se nám to opět povedlo.
Po dobré večeři následoval společenský večer s přáteli od Ackermann gemeinde. Škoda jen, že skončil ve chvíli, kdy jsme se naladili na společnou notu... a zpívali jsme opět o sto šest, tentokrát v duchu českých lidových písní. Narozdíl od některých členů naší scholy jsme měli odvoz bez problémů zajištěn už z místa.
V neděli ráno jsme se museli s milou rodinou Huhn už rozloučit, uteklo to všechno nějak rychle. Po společné zkoušce s Freiburgským sborem, následovala mše svatá v Münsteru, při které oba sbory zazpívaly jednotlivě i společně. Po mši sv. namísto slibovaného mini vystoupení nastal nemilý zmatek. Ti dědové, kteří měli zpívat na další mši svaté po nás, to nemohli vydržet ani 5 minut - no, konkurence. Asi neunesli, že i my umíme zpívat a strašně je to rozčílilo. Jó, kdo umí - umí, kdo neumí - č... Ale i oni zpívali pěkně. Jen to jejich chování bylo pro momentální atmosféru velmi netaktní.
Pak následovaly příjemné chvíle u šampaňského se členy tamního sboru, které opět rychle utekly. Přišlo nám líto, že jsme takto nemohli strávit už některý z předešlých večerů. Byli to moc fajn lidé. Po obědě a díky mrzuté ztrátě dokladů pana řidiče nastalo asi 3 hodinové zpoždění. To jsme vyplnili každý po svém, ale většina nás navštívila zu Fuss vyhlídkovou věž s výhledem na celé město, kterému jsme tímto při teplých slunečních paprscích dali VALÉ. Na závěr mi zbývá než říci: "Nejen při pohledu z rozhledny na krásné rozlehlé město a na zajímavá místa, kam jsme se nestihli podívat ani si tam zazpívat, bylo rozhodnuto - chceme se ještě vrátit! Byl to zase skvělý výlet plný nádherných zážitků a setkání s milými a příjemnými lidmi. Moc se těšíme, až přijedou příští rok k nám."

Vlaďka, Světla a Jaruška u rodiny Hauckových

Paní Barbara nás odvezla do vesničky sousedící s Freiburgem.
Cestou jsme se dozvěděly, že má 2 dcery a 1 syna. Starší dcera, která hraje na harfu momentálně pobývá v Chile, mladší pracuje v nemocnici v Mníšku pod Alpou. Syn pobýval na studiích i v Praze a snažil se naučit česky
Rodina bydlí v řadovém domku s pěknou zimní zahradou, kde jsme také trávily příjemné chvíle s manžely Hauckovými a jejich mladší dcerou při konverzaci spojené s výborným jídlem a pitím.
Protože paní hostitelka měla v pátek v místním sboru zkoušku, využily jsme příležitosti a části zkoušky jsme se zúčastnily. Byla to pro nás zajímavá zkušenost, protože sbormistr byl profesionál a tak sboristé strávili první půlhodinu dýcháním a rozezpíváváním. Musím se přiznat, že jsme pak po první písni odešly, protože jsme byly unaveny a lákalo nás se projít po celodenním popojíždění a shlédnout alespoň na chvíli okolní domky a zalesněný Schwarzwald.
Paní domu nás ubytovala v podkroví, odkud jsme měly výhled na čapí rodinu bydlící toho času na hnízdě umístěném na věži místního evangelického kostela.
Co nás také zaujalo bylo nezvyklé umístění knih a to poměrně velkého počtu v koupelně.
To, co nás ale nejvíce porazilo, bylo shlédnutí mapy světa se zapíchanými špendlíky, značícími místa, kde členové rodiny nějaký čas pobývali a tak jsme zjistily, že kromě Austrálie, Grónska a pólů navštívili všechny světadíly. Tož jsem si pomyslela, jací jsme to peciválové a že naše měna kupodivu stále nepatří mezi ty nejtvrdší.
Večer před naším odjezdem nám ukázali pamětní knihu se zápisy návštěv z celého světa, fotky ze svatební cesty do Čech a jiných rodinných událostí. A tak jsme se dozvěděly, že paní pochází z České Lípy a pan domácí z česko-polského pomezí, takže jejich předkové byli vyhnanci. Do knihy jsem jim napsala slova díků za přátelství a pozornost, kterou nám věnovali.
Na závěr bych chtěla jenom dodat, že tento pobyt v německé rodině byl pro mě velkou zkušeností a radostí díky seznámení se s lidmi s čistou duší a otevřeným srdcem a i když to zní trochu pateticky, tak to tak cítím.
Vlaďka
Bydlely jsme u velice příjemných lidí. Paní byla hrozně povídavá – nerozuměla jsem ani slovo. Ale holky rozuměly a tak debatily a já pochytávala jen tak nějaká slova. Velký zážitek jsme měly hned v pátek, když nás ta paní u které jsme bydlely pozvala na jejich zkoušku. To bylo něco. Hrozně mě fascinovalo jak to probíhalo. Věnovali dlouhý čas hlasovým a dechovým cvičením a uvolnění a teprve pak zpívali.
V rodině, u které jsme bydlely, měli tři už velké děti co už jsou někde po světě – krom nejmladší dcery, která s nimi bydlela. Žili v řadovém rodinném domku ve vesnici asi 7 km od Freiburgu. Spaly jsme v podkroví a tam, když člověk otevřel v koupelně střešní okno viděl přímo před sebou komín s čapím hnízdem – tak jsem každé ráno zdravila čápa. Bylo to takové typické německé městečko – všude uklizeno, pořádek.
Staraly se o nás báječně – plejáda jídel. A třeba v sobotu, když jsme se v sobotu poměrně pozdě vrátily ze společného večera, chtěli se s námi ještě družit a tak jsme si povídaly a nakonec šli spát asi až v jednu hodinu. Holky s nima ještě popíjely – já tedy ne. Byla jsem tam s Vlaďkou a Jarkou.
Světla

Štvánovi
„Herr Gőtz ist noch nicht hier“ odpověděla Dorothee na náš dotaz, kdy si nás náš hostitel vyzvedne. Většina scholistů již hovořila se svými „rodinami“ a nastupovala do aut nebo odcházela pěšky do dočasných domovů. Na náměstí byla překvapivě slyšet čeština nejenom od členů sboru z Plzně. Hlavně pěkně pozdravit (Guten Tag), představit se a pak se uvidí.

Pan profesor Gőtz, který si nás po chvilce vyzvedl, je velmi sympatický pán. Cestou jsme se představili, vzpomněli si na nejstarší dvě děti, které jsme nechali v Plzni a už jsme byli doma u vily na předměstí. Pan profesor bez jediného zaváhání svojí ženě vyjmenoval všechny členy naší rodiny, které jsme mu v autě německo-anglicko-česky zmínili (nepochopitelné).
Po příjemné večeři nás Gőtzovi vyvezli na okružní jízdu městem (Švábská brána, náměstí, dóm, arcibiskupský palác, lékařská praxe jejich syna, universita, knihovna, divadlo....). Projížďku jsme zakončili u restaurace pod zámeckým vrchem, odkud je překrásný výhled na město, údolí Rýna a pohoří Vogézy v Alsasku ve Francii.
Večer jsme ještě chvíli povídali u vína a přetřásali všechno možné. Pochválili jsme zodpovědné rodiny, které mají více dětí (Getzovi mají dětí 5 a mnoho vnoučat, všichni hrají na nějaký nástroj a každoročně se scházejí v Rakousku, kde pod vedením pana profesora jako primária mají víkendové setkání a muzicírování), dotkli jsme se politiky a trochu pomluvili zelené (mimochodem Freiburg má jako první velké město v Německu starostu od zelených), já jsem se spokojeně vrtěl na křesle, ve kterém seděl loni biskup Radkovský a vymýšlel otázku, čeho je vlastně pan profesor profesorem, když má doma v knihovně plno svých knih o fyzice. „Učím, jak se má učit“ vysvětlil nám pan Gőtz. Já jsem se potom do dvou učebnic podíval a i když německy umím mizerně, bylo mi jasné, že tyhle knížky jsou mnohem lepší než ty, ze kterých jsme se kdysi učili my. Je v nich spoustu praktických ukázek, které poutavým způsobem znázorňují proč a jak co spolu souvisí a nenápadně vysvětlují jednotlivé jevy a zákony fyziky. Je jasné, že učit jak se má učit je velmi důležité.
Naši hostitelé se o nás starali skvěle až do samého závěru výletu (vozili nás kam bylo potřeba, připravovali pro nás pohoštění, povídali si s námi). Děkujeme moc paní a pane Gőtz!
Ráno nás vyzvedl pán, u kterého byl ubytovaný Bruno. Vše přesně klapalo. Dál víme co bylo a tak alespoň postřehy.
Nevím kde bere energii, ale obdivuji Toníka, jak dokázal přetlačit letargii scholistů (únava po cestování a u některých ještě z krátké noci a u všech odkrvení po výborném obědě) a vyburcovat nás k výkonu, za který jsme se nemuseli stydět jak u sv. Barbary, tak i druhý den při mši svaté v dómu.
Překvapila mě slušnost a uctivost účastníků mše svaté při našem krátkém koncertu u sv. Barbary. Hmatatelný pocit, že ten kdo nás poslouchá to dělá rád a se zájmem.
Potěšil mě varhaník u sv. Barbary, který na sebe prozradil, že je po matce původem ze Slovenska a vystřihnul mi s chutí několik jadrných slovenských vět (nelze publikovat - snad jen škoda, že to neslyšel Laco).
Vlídný úsměv dirigenta sboru pana Bohmanna a velmi podobná gestikulace při vedení sboru jako u našeho kapelníka.
Na závěr snad krásné a povzbudivé zjištění, jak dobře se dá vyjít s lidmi, kteří pro nás byli sice zpočátku cizí a ne vždy jsme si s nimi rozumněli všechna slovíčka, jak snadno však byly tyto bariéry překonány díky tomu, že jsme se snažili porozumnět si navzájem srdcem (a hudbou). Díky za to našim přátelům z Freiburgu a okolí i naší schole.

Hádanka z domu profesorova: Was ist das?

Hladíkové
Nic neřeknu. Tři z pěti. Tři z pěti. (pozn. přepisovatele – jedná se o ulovené kešky). Tomáš prý něco napíše. My jsme nic nezažili.
Honza
Byli jsme u starších manželů. Byli sami – tedy druhotně sami – děti už měli dospělé. Dalo by se říct, že na samotě u lesa i když v řadovce. Bylo to tam hrozně hezké. Horní místnost samostatná. Zjistil jsem, že moje školní léta s němčinou přišla téměř v niveč. Připadal jsem si trošku … hmmm hmm … neuměl jsem. Oni chápali i na angličtinu.
Vůbec mi nepřišlo a to mi nevadí, spíš naopak, že jsme nebydleli u boháčů – spíš u takové průměrné rodiny. Kdybych to převed na českou domácnost, tak taková lepší průměrná. Nebylo tam nic mimořádného.
Já jsem bydlel s bráchou. Jak se o nás starali? Snídaně byly skromné, ale stačily – k nasycení určitě.
Jelo se k nim tramvají číslo tři – hodně daleko 5 – 6 zastávek a pak ještě kus pěšky.
Já mám dojem velice dobrý – jaký měli oni to nevím, když jsme vyráželi po nocích na cache (kešky). Ale myslím, že jsme se shodli.
Tomáš

Eva a Ivanka

Bydlely jsme asi 20 min pěšky od centra na kolejích s Evičkou Paškovou u jedné studentky teologie asi druhého ročníku. Byly to velikánské koleje. Studentka byla Němka a přenechala nám svůj pokoj asi 2x3 metry a šla spát dolů ke své přítelkyni. Vedle bydlela Alžbětka s Mončou – ty bydlely u druhé studentky. Staraly se o nás moc pěkně. Dělaly nám večeře, dostaly jsme pizzu a ráno buchtu.
Byly to jen dívčí koleje, ale všechny obory třeba medicína, informatika. Přístup byl úplně volný. Koleje to byly takové starší.
Nejvíce si popovídala Evička, protože své udělala jazyková bariéra, ale holky se snažily.
Ivanka na mikrofon

Spolu s Evou, Alžbětkou a Monikou jsme bydlely na dívčích kolejích vzdálených asi 20 minut od centra. Naše hostitelky byly dvě studentky teologické fakulty Anna a Antonie. Vzhledem k velikosti kolejních pokojíků (přibližně 8 m2) jsme po nastěhování zabraly veškerý jejich životní prostor a děvčata musela přespávat u svých kamarádek o patro níže. Proto jsme se společně setkávaly hlavně v malé jídelně. Konverzace sice občas vázla díky našim nedostatečným jazykovým znalostem ale Anna s Antonií byly velmi příjemné. Výborně se staraly také o naše žaludky a připravovaly nám různé dobroty, které se na koleji nevyrábějí zrovna snadno (domácí pizza, buchtička k snídani .....). S mírnými rozpaky jsme jim předávaly naše Becherovky a Prazdroje - kdybych věděla u koho budu bydlet, jistě bych volila jinačí dárek - ale druhý den už nám Anna ukazovala načatou Becherovku, tak to snad nebylo úplné faux paux. Takže ještě jednou chci děvčatům poděkovat za jejich péči o nás, čekání u nočního vlaku, zapůjčení jediného soukromí ..... . Freiburg jako město i lidé, se kterými jsme se setkávali, ve mně zanechali jenom příjemné dojmy.
Ivanka písemně

Bydlení na kolejích – návrat do svých studentských let. Pokojíček 2x3 metry – maximálně. Vešla se tam tak akorát jedna postel a jedna matrace – víc už nic, krom umyvadla. Společné sprchy a společná kuchyňka byly dole. Tu jsme tak zasedly my čtyři co jsme na kolejích bydlely. I v těch nuzných podmínkách nám připravily skvělou snídani a oběd. Obě mladé holky, u kterých jsme bydlely, studovaly teologickou fakultu – jedna byla ve druháku a jedna v posledním ročníku.
Nedovedu si představit, že by v Čechách cedulky typu „zanechej sprchy tak čisté jako jsi je našel“ vydržely déle než čtyři hodiny a jak by ty sprchy vypadaly. Tam to nebylo. A nebo když bylo napsáno, že v devět večer se zavírají všechny společné místnosti, kde se třeba cvičí a má být klid tak to všichni respektovali. Koleje byly univerzální pro všechny možné obory, ale čistě dívčí. Do centra se šlo asi 20 minut pěšky.
Na koleji měla každý svůj klíč – žádná vrátná, každý si tam mohl přivést koho chtěl, to nikoho nezajímalo. Ono se do toho pokojíčku teda stejně mnoho lidí nevešlo.
Ten jejich způsob myšlení je jiný než u nás a nezáleží to na tom, že studují teologickou fakultu.
Eva

Jirka a Anička Macháčkovi

Bydlení bylo takové překvápko – hlavně pro ty, u nichž jsme bydleli. Měli jsme být u jiných lidí. Byli jsme s naší Aničkou v rodině, kde měli tři malé děti od deseti měsíců do osmi let. Velice zajímavé okamžiky byly, když jsme s domácími hráli Člověče nezlob se a přitom probíhala konverzace v němčině. Buď jsem tvořil věty a zapomínal hrát a když jsem hrál, nebyl jsem schopen mluvit. Anička vyzkoušela i svoji znalost angličtiny.
Bydleli jsme v novostavbě asi 4+1 zařízené docela velkoryse. Kolem se ještě stavěly další nové domky, bylo to na periferii nedaleko tramvaje – asi 20 minut jízdy od centra.
Výborně se o nás starali – především s ohledem na to, že nás nečekali. Dostali jsme nejen výbornou pizzu, ale třeba i vynikající bohaté snídaně.
Spali jsme v dětském pokoji - děti zřejmě někam narychlo odstěhovali.
Oba manželé byli studenti a manžel ještě navíc pracoval s počítači (tím se živil) a učil angličtinu. Manželka Hana studovala dálkově. Oběma mohlo být okolo 27 let.
Po Freiburgu jsme se dopravovali tramvají – nakoupili jsme lístky a šlo to.
Jirka

Bylo to tam hezké. Měli jsme dobré snídaně. Spali jsme v pokoji s dvěma postelemi a balkonem – moc se mi tam líbilo. Mladí manželé, u kterých jsme bydleli, měli tři děti – kluky osm let, tři roky a deseti měsíční miminko.
Anička

Jana Peroutková

Bydlela jsem u Leone Märtz (asi – fonetoněmecky – pozn. přepisovatele). Byla to paní, která čekala asi za měsíc miminko a byla moc hodná, srdečná a pěkně jsme si popovídaly – anglickoručně a gestama.
Měla jsem krásnou postel kovovou. Ptala jsem se jestli je historická – byla z IKEi.
Leone měla doma akordeon na který umí krásně hrát. Má také nějakou kapelu.
Byla sama – svobodná matka – devětadvacet let, učitelka francouzštiny a hudby. Takové ty puberťáky učí od dvanácti do sedmnácti let .
Také mi upekla domácí chléb – dala mi i recept – doma jsem to zkoušela – hned třetí den, ale byl tvrdý jako šutr.
Od centra se jelo čtvrt hodiny tramvají a 20 minut autobusem – takže docela daleko. Takový pěkný německý činžák s velkým balkonem a jednou prosklenou stěnou. Plno malých dětí v baráku.

Eda & Jura a Milan

Ve Freiburgu jsme byli ubytováni společně s Milanem a Jirkou u sympatického mladíka "Hartiho". Ten svým vzezřením popíral běžně uznávanou představu "typického Němce", díky svým dobrým kamarádům z Čech a konečně i díky své přítelkyni Dorote velmi dobře rozuměl česky, což usnadnilo konverzaci. Ostatně pro většinu účastníku zájezdu bylo příjemně překvapivé, jak často bylo lze zaslechnout češtinu v řadách našich hostitelů. Harti nás odvezl postarším mercedesem do svého apartmá, které nám přenechal k uzívaní po následující dva dny. Po kratší konverzaci vedené v česko-německo-angličtině na rozličná témata od muziky, přes Hardiho české kamarády, až po ekologické aktivity freiburského zastupitelstva nám popřál pěkný pobyt a na svém solidním bicyklu švýcarské policie z r. 1942 se vzdálil za svou prací (je zaměstnán v jisté studentské organizaci při tamní univerzitě).
Veronika, Hartiho sousedka pocházející ze Sušice a studující na freiburské univerzitě humanitní obor, nám připravila vynikající večeři, nad níž se vedla konverzace opět - jak jinak - v naší mateřštině. Podobně tomu bylo i po zbytek večera, stráveném v místní hospůdce, kde jsme poznali další z našich freiburských přátel plynule hovořících česky, byli to nefalšovaní "Moraváci".
Krásným zážitkem zájezdu bylo zcela nepochybně historické centrum Freiburgu, užasná katedrála, atmosféra obou našich vystoupeni, celkově příjemná nálada a velmi milá a upřímná pohostinnost freiburských.
Eda

Docela jsme se těšili, jak jsme na to vyzráli. Měli jsme bydlet o hlavní organizátorky Dorothy, která studovala bohemistiku a tudíž by byla konverzace zcela bez problému. Ale – bylo to úplně jinak. K autobusu přišel týpek zcela netradičního vzhledu s jednou dívkou a nebyla to Dorothy.

Hardy a Veronika (jak se představili) nás a Edu nabalili do obstarožního, zakouřeného a trošku použitého Mercedesu a …. a promluvili česky. Veronika naprosto čistě a plynně, Hardy s přízvukem, lámavě ale o to roztomileji. Během jízdy nás lehce poinformovali o Freiburgu, ale na vysvětlení jejich znalosti češtiny jsme si ještě museli počkat.
Přijeli jsme k paneláčku, kde bylo všechno malé. Bylo to asi 30 minut chůze od centra. Vyšli jsme až do podkrovního bytu 1+0 a zírali. Útulný byteček svobodného intelektuála muzikanta a exota současně. Podle Veroniky Hardy měsíc uklízel, aby se tam dalo žít.
Uvítání zařídila dobrá švábská slivovice. Milan předal dar (Fernet – zabalený do neprůhledného papíru) a Hardy poprvé zabodoval – přebral láhev a po hmatu usoudil „á tho bu de Fernet – znáám“ a ukázal, že už jednu lahvinku má. Eda vytáhl zabalenou Becherovku a na tu ani Hardy nemusel sahat – znal. Pak sáhl do kuchyňské linky, vytáhl „petku“ Kofoly a prohlásil „nej lepčí coca cola na svete“. No - získal si nás.
Pracuje na univerzitě a stará se o kulturní vyžití studentů a zajišťuje pro ně nějaké administrativní záležitosti.
Kdysi chodil s holkou z Čech (teď kamarádí s Dorothy) a žil tři měsíce v Brně. Studoval s nějakými Čechy jeden semestr ve Würzburgu. Z jeho čtyř největších kamarádů jsou dva Češi (jeden z nich byl číslo jedna na brněnské kandidátce Zelených). Hraje také s českou kapelou Lesní zvěř.
Povídal, že má hodně práce, nebude doma, a jeho byteček včetně stovek CD (z toho asi 20 českých – Plastici, Rok ďábla atp.) je nám tedy plně k dispozici. Jídlo máme v lednici a nebo co najdeme. Našli jsme chleba, máslo, marmeládu od Veroničiny babičky, 4 pytlíčky čaje a 20 piv (bylo toho tam o trochu víc, ale nechtěli jsme ho vyjíst). Páteční večeře byla ovšem u Veroniky, která bydlela o dvě patra níže. Byteček to byl podobný, zcela jinak upravený – byla poznat dívčí ruka. Slovo dalo slovo a z Veroniky byla studentka na Freiburgské univerzitě, která jinak pochází – světe drž se – ze Sušice. Toníka neznala, ale rodiče ho prý znát určitě budou (no jo – už jsme holt jiná generace).
Ještě před tím, než Hardy zmizel (do práce), nechal vzkaz, že večer má být posezení (mysleli jsme ,že všech) v hospůdce – PapalapaPub (nebo jenom PapalaPub – už nevím). Když jsme tam dorazili (Milan, Eda a Jura), čekala tam jen Dorothy. Pivo bylo dobré, hovor – česky – pohodový. Po chvíli dorazila ještě skupina tvořená Vlastinem, Patrikem, Petrem a jejich ubytovatelem Radkem (z Hustopeče, který ve Freiburgu studuje vysokou lesnickou). Ten si jako doprovod přivedl svoji dívku (Hanačka, dcera řezníka), která pracovala u Shimana jako zástupce pro Česko a Švýcarsko. Celá společnost se – opět česky – celý večer výborně bavila. No někteří pak na závěr jedno pivo (prý 14-ti stupňové) v ceně 2,90 násobili sedmi.
A ještě dvě maličkosti k Hardymu – jezdil na kole, které pocházelo z roku 1942 a užívala ho původně Švýcarská armáda. Nebyl to žádný opečovávaný veterán, ale kolo k užitku. Hardy byl také náruživý kuřák – kouřil silné francouzské cigarety a to tak, že nacvičeným grifem vytáhl zuby filtr, zmáčkl vzniklou dutinu a pak už „normálně“ pálil. Nestavěl tu fintu nijak na odiv, byl to jednoduše podvědomý reflex.
Jura

Jitka a Petr
Můj první honorář
Nádherný kostel svaté Barbary na předměstí Freiburgu. První z našich koncertů je u konce. Konečně. Dobře to dopadlo, Toník se usmívá, posluchači tleskají, pomalu odcházíme.
Čekám u vchodu na Jitku, v jedné ruce láhev s vodou, ve druhé skleničku. Konečně budu moci zchladit vyprahlé hrdlo. Přichází ke mně starší pán, natahuje ruku. Určitě mi chce blahopřát ke skvělému výkonu, pomyslím si. Rychle přendavám skleničku do druhé ruky, ale k mému překvapení se v ní objevuje 5 Euro. Než se stačím vzpamatovat, jsou tu další a snaží se udělat to samé. Rychle schovávám skleničku za záda a mizím nejbližšími dveřmi ven. Chvíli se nemůžu vzpamatovat , pak jsem to ale pochopil a řekl si: Péťo, dneska jsi byl zkrátka „PROFÍK“. A tak jsem velkoryse věnoval svůj první honorář do místní kasičky. Třeba se jim jednou bude hodit na opravu kostela.

No nepřispěli byste jim taky?

Růženka a Šimon
Jak jsme se tak blížili k Freiburgu, Růženka byla stále zamlklejší a pořád víc se obávala, jací ti naši hostitelé budou a hlavně jak se s nimi dorozumí. Trošku si oddechla, ale opravdu jenom trošku, když jsme byli přiděleni společně k nějaké paní Christine.

Na místo jsme dorazili trochu s předstihem a tak se hostitelé našeho zájezdu teprve scházeli. Zatímco jsme čekali, až si pro nás paní Christine přijede, uslyšeli jsme kousek opodál krásnou moravskou češtinu nějakého studentského páru. Abych trošičku rozehnal Růženčinu stoupající nervozitu, dali jsme se do řeči. Byli to moc příjemní lidé a tak nám čas čekání příjemně plynul. Sympatie byly asi vzájemné, protože asi tak po 20 minutách jeden z nich poznamenal, že by se nám měli představit, abychom se nebavili tak anonymně. Jaký byl náš úžas, když se ukázalo, že je to ta naše „paní Christine“ s manželem.
Bydleli v malém ale moc hezky a účelně zařízeném bytečku asi půlhodinky pěší chůze od centra. Měli úžasnou radost z typicky českých komodit, které jsme sebou přivezli a ještě větší radost z možnosti popovídat si s krajany. Po večeři jsme se byli projít po městě a během procházky i po ní se dlouho a dlouho do noci povídalo a povídalo.
Když si představím, že bych měl přeložit byť jenom zlomek toho, co všechno Růženka s Kristýnkou probraly, myslím, že bych měl ještě teď namožený jazyk ….
Šimon I

Jak asi víte, jsme s Růženkou členy katedrální scholy. Možná už ale nevíte, že se před nedělní mší svatou v katedrále zúčastňujeme pravidelně také evangelických bohoslužeb v kostele u nádraží Jižní předměstí, kde jsem vyrostl.
Pozvání k účasti na zájezdu pořádaným Redemptoristickou scholou nám udělalo velkou radost – Růženka už dříve vyzkoušela, že jste dobrá parta a pro mne byla společná akce tak trochu vzpomínka na staré časy – dobré vztahy muzikantů z různých plzeňských kostelů mají totiž dlouhou tradici. Poprvé jsem byl s tatínkem na kůru vašeho kostela před více než 40 lety a množství společných akcí s panem Benýškem, Juliusem a dalšími se nedá ani spočítat.
Dalším motivem k účasti byla pro mne také skutečnost, že šlo o akci pořádanou Ackermann-Gemeinde. Nesmírně si totiž vážím každého, kdo přispívá k poctivému vyrovnání s naší společnou českoněmeckou minulostí a tato organizace si úctu opravdu zaslouží.
Už dlouho před zájezdem se Růženka moc těšila. Když se pak ale přiblížil odjezd, začala si dělat starosti s tím, jak jen to dopadne s domluvou u našich hostitelů. Čím víc se pak autobus blížil k Freiburgu, tím víc byla zamlklejší a pořád stáčela hovor na to, jací ti hostitelé budou a hlavně jak se s nimi dorozumí. Trošku si oddechla, ale opravdu jenom trošku, když jsme byli přiděleni na ubytování společně k nějaké paní Christine.
Na místo jsme dorazili trochu s předstihem a tak se hostitelé našeho zájezdu teprve scházeli. Zatímco jsme čekali, až si pro nás paní Christine přijede, uslyšeli jsme kousek opodál krásnou moravskou češtinu nějakého studentského páru. Abych trošičku rozehnal Růženčinu stoupající nervozitu, dali jsme se do řeči. Byli to moc příjemní lidé a tak nám čas čekání příjemně plynul. Sympatie byly asi vzájemné, protože asi tak po 20 minutách jeden z nich poznamenal, že by se nám měli představit, abychom se nebavili tak anonymně. Jaký byl náš úžas, když se ukázalo, že je to ta naše „paní Christine“ s manželem.
Bydleli v malém ale moc hezky a účelně zařízeném bytečku asi půlhodinky pěší chůze od centra. Měli úžasnou radost z typicky českých komodit, které jsme sebou přivezli a ještě větší radost z možnosti popovídat si s krajany. Po večeři jsme se byli projít po městě a během procházky i po ní se dlouho a dlouho do noci povídalo a povídalo.
Když si představím, že bych měl přeložit byť jenom zlomek toho, co všechno Růženka s Kristýnkou probraly, myslím, že bych měl ještě teď namožený jazyk ….
Ačkoli je Freiburg a vlastně celý Schwarzwald turisticky velice krásný, nejkrásnější pro nás přesto bylo milé přijetí a společné muzicírování během celého zájezdu.
Šimon II

Monča & Bětka

Tak konečně vylézáme z autobusu. Teda osmihodinová jízda….to je fuška. Jdeme si pro naše cestovní zavazadla. A teď to přijde. Na papírku který jsme s Bětkou dostaly je napsané jméno Antonia. Jsme zvědavé, která tvář z přítomných poskytovatelů postýlek je právě ta naše. A už se vyvolává jméno naší hostitelky. Z davu se vynořila sympatická slečna, která nás ihned přivítala s úsměvem na tváři a představila nám i svojí kamarádku, která s ní bydlí na studentské koleji. Té byli také přiděleny dvě naše členky, Eva a Ivanka. Upřímně, spadl nám kámen ze srdce. Měly jsme strach, jak se s Antonií domluvíme, protože naše jazykové znalosti nejsou ještě dokonalé, ale díky tomu, že jsme bydlely všechny skoro dohromady to bylo vyřešené. Eva se totiž domluvila úplně bez problémů a tak byla něco jako naše mluvčí :o).

Byly jsme ubytované do skromného pokojíčku, kam se nevešlo skoro nic jiného, než postel, stůl a skříň. No, měly jsme docela strach, jestli nebude muset jedna spát na chodbě, ale ne. Vešly jsme se s matrací úplně akorát, tedy jen my dvě, Antonia si musela jít lehnout k někomu jinému:o/. Člověk by řekl, že studentky nás budou vítat sice srdečně, ale se skromnou výslužkou, ale kdepak. Holky si daly záležet. Upekly nám perfektní pizzu, nakoupily spoustu dobrot a dokonce kvůli nám ráno vstaly dřív a šly nám nakoupit čerstvé pečivo. Shodly jsme se, že takhle by to mohly dělat i naše rodiny. Nechat se takhle rozmazlovat, hmm moc pěkná představa.
Druhý den jsme se s našimi hostitelkami skoro neviděli, měly jsme nabitý program. Večer jsme se vracely vlakem. Našly jsme dokonce stroj na výdej jízdenek do kterého se mohly strkat i bankovky. Člověk si vůbec nemusel dělat hlavu s rozměňováním. Naše jízda vlakem probíhala v napnutém duchu, protože jsme nevěděly, kde přesně máme vystoupit. Dobře to dopadlo. Proběhlo šťastné shledání. Bylo už pozdě a tak jsme si s děvčaty ani nepopovídaly a nevypily sklenku vína (kávy, limonády, atd…) a rovnou jsme zalehly do pohodlných postýlek.
Po vydatné snídani jsme šly na zkoušku přede mší, na které jsme si zazpívali společně s Freiburskou scholou. Když už se nachýlil čas k odjezdu, rozloučily jsme se s Antonií, poděkovaly za pohostinství a tak plny hezkých vzpomínek a zážitků odjely zpět do Plzně. Musím ještě dodat, že jsme při zpáteční cestě hlady netrpěly, holky nás totiž vybavily sváčou…..to jsme se měly co??:o)
Monča
P.S.Doufáme, že nejsme poslední s příspěvkem:o) (poznámka – byly jste předposlední)

Bruno
Tak tady jsme se nedočkali. Tedy alespoň jak vypadá.

 detail

Ale vypadá i dobře

Zkouší to na děvčata Je družný

Je hravý A je rád, že to dobře dopadlo